Letos jsme u nás v Muzeu vystěhovalectví do Brazílie slavili již popáté výročí narozenin Dony Leopoldiny. Pozvaní přijala tanečnice a moderátorka Veronika Lálová. Veronika byla šťastná, ze mela příležitost dozvědět se něco víc o historii země, kterou ma rada a o Leopoldine. Předvedla nám ukázku samby, kterou také vyučuje a sdělila nám, ze se moc těší na karneval do Ria, kam jede tančit letos poprvé. Zjistila si ze existuje jedna Škola samby, která nese jméno Leopoldina a slíbila, ze zjistí, kdy v historii byl (zda byl) námět příběhu, života Leopoldiny pro některou školu samby a jestli se dostala do finále na Sambodrom?
Já jsem informoval o naší cestě po stopách Leopoldiny v Česku v záři 2017, kterou jsme s Leonou jeli s dvěma brazilskými páry, našimi přáteli, Fredericem a Elianou, Antoniem a Virginii po trase: Praha, Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Teplice, Česká Kamenice, Rumburk, Muzeum v Ralsku, Liberec, Jablonec, Chrudim, Hradec Králové, Linhartice u Moravské Třebové, Brno, Vídeň a Luxemburg.
Na Oslavu Leopoldiny přijel i ředitel Gymnázia z Teplic Zdenek Bergmann s manželkou, jehož studenti nám během zájezdu ukázali Teplice.
Byl i dort a šampus, muzika od sboru Canzonetta Radka Starého, tanec a dobra nálada, vše to co k vydařené oslavě narozenin patří.
Střípky ze života Dony Leopoldiny
Vademecum – Pravidla života Leopoldiny Rakouské
V březnu 1817 byly ve Vídni dokončeny přípravy na svatbu korunní princezny Caroliny Josephy Leopoldiny s princem Pedrem z Bragançy.
Manželské smlouvy byly projednány a podepsány, šaty a závoj byly připraveny pro svatební obřad, který byl naplánován na večer 13. května 1817. Strýc arcivévoda Karel, který zastupoval ženicha, už cvičil kroky k oltáři s Leopoldinou v augustiniánském kostele.
Krabice byly zabalené i na cestu, na přesun do Brazílie. Uvnitř byla Leopoldina knihovna, její technické, vědecké vybavení, a lupy, které potřebovala ke studiu minerálů, složky s partiturami Franze Schuberta; Obrazy a dárky pro tchyně; a samozřejmě kalhoty, ubrusy, ložní prádlo, porcelán, křišťál, stříbrné příbory, vše s monogramem a mezi tím byly levandulové sáčky, protože vůně lněných skříní z Vídně měla přijít i do Rio de Janeira . Diskutovalo se o všem; Všichni zůstali čekat, včetně Leopoldiny.
Ještě pár týdnů a bude cestovat do Nového světa plachetnicí.
Nebyla v žádném případě naivní ani tak nadšená, aby si budoucnost představovala jen růžovou. Zejména v posledních týdnech před odletem se už nemohla vyhnout obavám o svou budoucnost.
Věděla, že musí být silná, protože se od ní očekávalo, že splní své poslání jako dcera habsburského rodu a že sňatek zařídí Metternich v dobrém manželství a upevní pokračující existenci dynastie habsburské a dynastie Bragança s několika potomky. A to vše, aniž byste si na cokoli stěžovali. Koho by se však mohla zeptat v Riu de Janeiru, když nemohla najít cestu? V Riu by žila sama, v nové rodině, v cizí kultuře, v jiném každodenním rytmu.
„Věřím, že cesta je můj osud,“ napsala své tetě Marii Amalie.
Leopoldina byla čím dál sklíčenější a hledala vnitřní oporu. Její teta jí v březnu 1817, několik týdnů před svatbou, poradila, aby si sama sepsala pravidla života a aby si tato pravidla znovu a znovu přečetla a zapamatovala si je v nové fázi života v Rio de Janeiru.
Leopoldina to udělala a pravidla, která sepsala do malé knížky „Mes Resolutions“, dala směr jejímu každodennímu životu v Riu. Tyto principy vedly Leopoldinu k rozhodování, provázely ji nejvyšším štěstím i nejhlubším utrpením – vášeň v prvních měsících manželství s Pedrem, štěstí při narození dětí, bolest při smrti prvorozeného syna João Carlos, hrůza z politického chaosu, boj za nezávislost Brazílie, laskavost a přijetí obyčejných lidí a nakonec rezignace na negativní sílu milenky.