Náborář vojáků a kolonistů pro Brazílii
Georg Anton Schäffer patří k nejdůležitějším, ale také nejkontroverznějším postavám raného brazilského státu. V odborné literatuře vystupuje zároveň jako lékař, dobrodruh, diplomatický agent, organizátor kolonizace a náborář vojáků. Z hlediska brazilských dějin byl významný zejména v letech 1822–1829. Kdy na tajné či polooficiální pověření dvora Pedra I. a ministra Josého Bonifácia organizoval v německých zemích přesun kolonistů. A zároveň nábor ozbrojené síly loajální k novému císařství. Jeho mise byla od počátku dvojznačná. Navenek šlo o kolonizaci a osídlování, v interních instrukcích však stálo i verbování placených vojáků z osadníků.
Rozdělení do tříd
Dostupné prameny ukazují, že Schäfferovu činnost nelze redukovat pouze na první organizovanou německou imigraci do Brazílie, nebo jen na prostý obchod s lidmi. V praxi šlo o rozsáhlý státní experiment spojující diplomacii, kolonizaci, vojenské plánování, přepravu přes Atlantik, propagandu v němčině a obcházení evropských zákazů náboru cizích vojsk. Brazilské instrukce předpokládaly až 4 000 osob ve dvou třídách. První třídou měli být placení vojáci, kteří po šesti letech dostanou půdu. Druhá třída počítala s čistými kolonisty, v době války sloužícími jako ozbrojená milice po kozáckém vzoru. Kolonie měly být zakládány v jižní Bahii, severním Minas Gerais i v Rio Grande do Sul. Měly zároveň chránit hranice, kolonizovat území a působit proti portugalským i regionálním hrozbám.
Množství naverbovaných
Počty naverbovaných osob se v literatuře liší. Široce citovaný odhad uvádí 27 transatlantických plaveb a celkem 7 464 migrantů, z toho 3 917 vojáků, 2 782 kolonistů a 765 blíže neurčených cestujících. Novější práce ale upozorňují, že užší archivně doložené jádro Schäfferovy sítě může zachycovat menší počet. Přibližně 1 891 vojáků a 665 kolonistů v letech 1823–1828. Rozpor nevypovídá nutně o chybě. Spíše o rozdílném vymezení toho, co do Schäfferovy mise započítat. Všechny lodě, jen osobně zajištěné transporty, nebo pouze archivně plně sledovatelné přepisy nákladů a seznamů.
Význam
Schäfferův historický význam spočívá v tom, že jeho mise spojila několik procesů, které pak formovaly celé 19. století v Brazílii. A to státní kolonizační politiku, militarizované pohraniční osady, evropskou migraci, rasové a civilizační představy o bělení říše a praktickou potřebu ozbrojené síly pro obranu nezávislosti. Jeho metody ale vyvolávaly odpor téměř všude. Metternichovská Evropa ho sledovala a zakazovala jeho činnost. Hamburské úřady jeho kancelář tolerovaly jen proto, že se mohly zbavit vagabundů a zahálčivého lidu. Část rekrutů si stěžovala na nenaplněné sliby. A brazilská veřejnost po nepokojích cizích jednotek v roce 1828 začala vojenské kolonie stále víc vnímat jako bezpečnostní a politický problém.
Životopis a identita
Ve spolehlivější odborné literatuře je Schäffer představen jako bavorský rodák z Münnerstadtu narozený roku 1779. Studoval farmacii ve Würzburgu a roku 1803 získal lékařský titul v Göttingenu. Později sloužil jako chirurg v ruské armádě. Během napoleonských válek se pohyboval v ruských službách a poté pracoval pro Rusko-americkou společnost. Jeho předbrazilská kariéra vrcholila neúspěšným havajským dobrodružstvím v letech 1815–1817, kdy bez plného krytí ruského státu zkoušel rozšířit ruský vliv na Havaji. Právě tato neobvyklá životní dráha vysvětluje, proč ho brazilský dvůr považoval za užitečného. Byl to lékař se zkušeností z imperiálních periferií, muž se známostmi, jazykovými schopnostmi a ochotou improvizovat na hraně legality.
Do Brazílie přišel ještě před vyhlášením nezávislosti. Německé a brazilské zdroje se rozcházejí v přesném sledu jeho prvních kroků. Ale shodují se v tom, že už kolem let 1818–1820 vystupoval v okruhu budoucí císařovny Leopoldiny. A podílel se na přesunu malé skupiny německých osadníků do jižní Bahie, kde vznikla kolonie Frankenthal. Některé práce datují praktické založení Frankenthalu už do roku 1818, jiné zdůrazňují pozdější právní potvrzení nebo širší kontext kolonie. Jisté nicméně je, že před rokem 1822 už Schäffer v Brazílii vystupoval jako prostředník evropské kolonizace.
Předurčení pro misi
Novější výzkum zdůrazňuje, že právě osobní blízkost k císařskému páru a důvěra José Bonifácia byly hlavními důvody, proč na něj v roce 1822 padla volba pro citlivou misi do německých zemí. V brazilských i pozdějších německých interpretacích se z něj stal buď zakladatel první německé migrační vlny do Brazílie, nebo naopak obchodník s lidmi. Oba obrazy mají v pramenech základ, žádný však sám o sobě nevystihuje celou šíři jeho role.
Pokud jde o závěr života, ani ten není zcela jistý. Katalogický záznam digitální knihovny USP uvádí Schäffera jako osobu žijící v letech 1779–1836. Řada přehledových textů přebírá údaj o smrti v Jacarandá v Bahii roku 1836. Naproti tomu některá pozdější genealogická a lokální literatura tvrdí, že mohl zemřít až roku 1838, snad v Evropě. Přičemž v Caravelas byl později otevřen jeho inventář. Rok smrti je sporný a v online dostupných archivních souborech, se nepodařilo najít definitivní prvotní úmrtní zápis.
Chronologický průběh brazilské mise
Na úrovni oficiálních dokumentů se Schäfferova mise zrodila 21. srpna 1822. Téhož dne José Bonifácio vydal instrukce pro Gameira Pessou, kde oznamoval, že doktor Jorge Antônio Schaffer odjíždí do Německa jako posel listů pro habsburský dvůr. A že, ač bez veřejného charakteru, je pověřen několika služebními misemi. Současně dostal vlastní partikulární instrukce, popisující veřejný účel cesty jako zdvořilostní mise do Vídně, zatímco tajná část mu ukládala získávat podporu Německa pro brazilskou věc a organizovat přesun kolonistů i vojáků. Tím byl už v samotném právním základu jeho postavení zakódován trvalý dvojí status. Nebyl plně akreditovaným diplomatem, fakticky však jednal jako státní agent s mimořádně širokým mandátem.
Základ
Instrukce z 21. srpna 1822 jsou základní pro jeho další působení. Předpokládaly vytvoření venkovské vojenské kolonie po vzoru donských a uralských kozáků. První třídu měli tvořit střelci, dopraveni do Brazílie pod rouškou kolonistů na šest let placené služby. Druhou třídu měli tvořit čistí kolonisté, jimž je přidělena půda, ale v čase války sloužící jako milice. Vojenské kolonie měly ležet v severním Minas Gerais směrem k Bahii a na řece Caravelas u moře. Stát sliboval osvobození od desátku na osm let. Uvažovalo se o maximálně 4 000 osobách a o systému atamanů čili jmenovaných správců. Přičemž tato sídla zůstávala pod brazilským civilním i vojenským právem.
Na evropské cestě Schäffer svoji misi rychle rozšířil. Už v dopise z července 1822 se hlásil k tomu, že získá některé evropské dvory pro Brazílii a pošle dobře vycvičené pluky s dobrými důstojníky. V dopise z Le Havru z 10. prosince 1822 rozpracoval plán brazilských kozáků a síť budoucích obranných kolonií. Od dolního toku Doce a Mucuri přes Caravelas až po řeky Paraíba, Tocantins, Araguaia, Xingu a Rio Grande do Sul. V těchto textech je jasně vidět, že nešlo pouze o doplnění obyvatelstva. o projekt vnitřního imperiálního obsazování prostoru, který měl současně budovat obranu, zemědělství i loajalitu k trůnu.
Vzestup
Do roku 1823 měl už Schäffer v Hamburku zřízenou náborovou kancelář. Odtud obsluhoval nejen hanzovní města, ale pohyboval se mezi Frankfurtem, Bavorskem, Falcí, Dolním Saskem, Holštýnskem, Meklenburskem, Brémami, Hamburgem – Altonou a Hannoverem. V roce 1824 vydal v Altoně svou rozsáhlou knihu Brasilien als unabhängiges Reich in historischer, mercantilischer und politischer Beziehung, v níž propagoval Brazílii jako budoucí velmoc a zároveň legitimizoval kolonizační a migrační politiku. Tentýž rok 25. července 1824 dorazila první známá skupina 39 německy mluvících přistěhovalců do São Leopoldo v Rio Grande do Sul. Tím se jeho mise přetavila z plánu do hmatatelné kolonizační reality.
V letech 1824–1825 se Schäfferův aparát výrazně rozšířil a zároveň ztemněl. Do brazilských transportů se dostaly i skupiny vězňů a osob z donucovacích a nápravných zařízení v Meklenbursku. Nová studie z roku 2026 ukazuje, že mezi lety 1824 a 1825 bylo z Bützowa, Dömitzu, Güstrowa a Rostocku do Brazílie přesunuto 345 vězňů, kteří měli v Brazílii tvořit zelené kozáky. Tak se přezdívalo osadníkům – vojákům. Jedna taková skupina nastoupila v prosinci 1824 v Hamburgu – Blankenese na loď Wilhelmine, a při nalodění bylo všem slíbeno brazilské občanství. Tito Meklenburčané tvořili asi 5 % všech migrantů, které Schäffer v německých zemích získal.
Na vrcholu
Roky 1825–1827 představovaly vrchol jeho činnosti, ale i konfliktů. Z Hamburku a Brém do Ria směřovaly další lodě. V dopisech z roku 1825 propagoval myšlenku, že němečtí osadníci sníží počet černošských obyvatel a přiblíží domorodé obyvatelstvo evropským zvykům. V květnu 1827 už píše z Brém jako brazilský zástupce při Frankfurtském sněmu a jako kontakt pro Lübeck, Brémy a Hamburk svému bezprostřednímu nadřízenému, markýzi z Queluzu, ministru zahraničí. To ukazuje, že se jeho původně nejasný status posunul k faktickému diplomatickému zastupování, i když okolní mocnosti jeho postavení plně neuznávaly.
Pád
Příliš velké náklady, politická únava a rostoucí odpor nakonec celou misi ukončily. Nábor byl drahý, narážel na konkurenci jiných států, které také hledaly vojáky, a po smrti Leopoldiny roku 1826 Schäffer zjevně ztratil část ochrany. Roku 1828 se navíc cizí jednotky v Brazílii staly předmětem veřejné kritiky a nepokojů. Císař se pak začal více opírat o rétoriku usedlé kolonizace a část Němců přesměroval do jižních osad. Schäffer mezitím žádal o naturalizaci, diplomatický post, titul visconde de Frankental Jacarandá a jiné odměny. Čímž se nepokrytě hlásil i k osobnímu prospěchu ze své mise.
Organizace a výkon náboru
Schäfferova náborová mašinérie fungovala jako směs státního zadání, soukromého podnikání a pomoci místních zprostředkovatelů. Instrukce mu dovolovaly jmenovat v přístavech dočasné agenty pro nalodění a přesun kolonistů a přiznávat jim odměnu 100 až 200 mil. réis. Dále měl tisknout v němčině všechny probrazilské texty, které podpoří věc císařství. Zde se překrývá státní propaganda, administrativní logistika a nábor. V praxi využíval hostinské, obchodníky, bývalé důstojníky z napoleonských válek, kněze a pastory. Ti šířili letáky, doporučení i ústní zprávy a vytvářeli lokální náborové kapsy.
Třídy
Nábor běžel ve dvou rovinách. První byla oficiálně kolonizační. Cesta do Brazílie, půda, daňové úlevy a ochrana vlády. Druhá byla vojenská. Část mužů byla určena do první kolonizační třídy. To znamená k šesti letům placené služby, po nichž měla přejít do druhé kolonizační třídy. To znamená jako klasičtí kolonisté, v případě války použitelní jako milice. Bonifáciovy instrukce navíc v říjnu 1822 opravňovaly slibovat, že každý, kdo do Brazílie přivede 100 schopných mužů ve věku 18 až 40 let, dostane 1 conto a 200 mil-réis, hodnost kapitána a možnost jmenovat nižší důstojníky. Vojáci a poddůstojníci měli po šestileté službě obdržet nejen půdu, ale i roční podporu v podobě dosavadního žoldu, aby přežili první obdělávání půdy. Tato pasáž ukazuje, že brazilský stát od počátku uvažoval v kategoriích odměn za hromadný nábor a přímého prolnutí vojenské služby s usedlou kolonizací.
V některých německých regionech pozdější paměť zachovala i rozdíl mezi běžnými emigranty a legionáři. Podle muzejně-archivního přehledu z jihozápadního Německa si obyčejní vystěhovalci často museli přejezd hradit sami, kdežto dobrovolníci pro legii dostávali cestu zdarma. To je třeba chápat jako regionální vzorec, nikoli jako univerzální podmínku všech Schäfferových kontraktů, protože pramenné soubory se liší podle místa a roku.
Počty
Počty a skladebnost transportů jsou jednou z nejspornějších částí. Široký součet, často citovaný přes Juvência Saldanhu Lemose, uvádí 27 plaveb, 3 917 vojáků, 2 782 kolonistů a 765 dalších cestujících, což dává 7 464 migrantů. Naproti tomu Meléndez v novější syntéze mluví o odhadovaných 1 891 vojácích a 665 kolonistech, které Schäffer a jeho nejbližší síť poslali do Brazílie v letech 1823–1828. Z hlediska pramenů je nejlepší zacházet s těmito čísly jako s rozmezím. Jisté je, že šlo o tisíce osob. Nejisté je, kolik z nich bylo pod Schäfferovou osobní kontrolou a kolik patřilo do širšího brazilského kolonizačního aparátu.
Také přístavy a lodě lze určit jen částečně. Nejdůležitějšími uzly byly Hamburk – Altona a Brémy; v instrukcích a korespondenci vystupují i další německé přístavy a města. Historikové doložili alespoň některá jména lodí: Wilhelmine pro transport meklenburských vězňů v prosinci 1824, Friedrich roku 1826, Harmonia roku 1828 a Fortuna s 245 kolonisty v témže roce. Náklady na transport byly vysoké. Jedna zásilka na Friedrich stála něco přes 7 contos de réis, plavba Harmonia dokonce 20 contos. Právě finanční tlak byl jedním z důvodů, proč ostatní brazilští diplomaté Schäfferovu záměru stále víc odporovali.
Důležitý je i způsob, jakým nábor obcházel evropskou kontrolu. Meléndez uvádí, že místní úřady v Hamburku Schäffera sledovaly a sdílely informace s portugalskými představiteli, ale nemohly ho snadno stíhat, protože lodě přebíraly cestující až za hamburskou jurisdikcí, dál po Labi, v Altoně. Dnes je Altona již součást Hamburgu. To byl velmi praktický mechanismus obcházení dohledu. Novější německý regionální přehled ukazuje totéž z druhé strany: Německo a jednotlivé státy proti němu zasahovaly, zakazovaly verbování a vydávaly varování před emigrací do Brazílie. Bavorský úřad ve Falci dokonce roku 1824 nařizoval Schäffera sledovat, varovat a v krajním případě zatknout, pokud by se snažil podněcovat poddané k odchodu.
Systém
Pokud jde o výcvik a velení, základní rámec známe ze státních instrukcí. Kolonie měly v míru vést důstojníci jako správci a ředitelé. Podléhat měly atamanům jmenovaným regentem a současně brazilským civilním i vojenským zákonům. Samotní vojáci měli přijet už vyzbrojení. Se šavlí, pistolí, a puškou. Schäffer měl zbraně pokud možno nakupovat ještě v Německu. Z jeho korespondence i z novější literatury vyplývá, že také vědomě hledal důstojníky se zkušeností z ruských kozáckých pluků a z rakousko-uherské vojenské hranice, tedy z prostředí, které kombinovalo rolnickou usedlost, hraniční službu a vysokou míru militarizace.
Právní, politický a etický rámec
Právně byla celá operace ambivalentní od samého počátku. Brazilské instrukce výslovně hovořily o vojenské třídě převážené pod záminkou kolonistů. Současně novější výzkum upozorňuje, že po Vídeňském kongresu bylo vysílání cizích jednotek a takovéto verbování politicky i právně krajně citlivé. Schäffer sám v dopise císaři přiznával, že přeprava vojsk bude i po mezinárodním uznání nezávislosti Brazílie zakazována a že je proto velmi obtížná. Jeho mise byla proto koncipována jako zakrytý přesun ozbrojených lidí v podobě kolonizačního proudu.
Etika
Tato dvojznačnost měla i etický rozměr. Odborná literatura i dobová svědectví ukazují, že část migrantů neodcházela s plným vědomím, jakým způsobem se v Brazílii jejich status změní. U některých skupin šlo o osoby z chudých oblastí jihozápadního Německa, které lákala půda a sociální vzestup. Jinde o vězně, hledané osoby a lidi, kterých se místní úřady chtěly zbavit. Hamburský senát vnímal Schäfferovu kancelář dokonce jako možnost zbavit se množství vagabundů a zahálčivého lidu, a podle historického přehledu bylo několik vězňů z hamburského káznice vysloveně povzbuzeno k vystěhování pod podmínkou, že se nevrátí. To je velmi silný signál, že alespoň část náboru fungovala jako sociální odsun nežádoucích osob.
Etické problémy jsou patrné i v brazilských pramenech. Už v roce 1824 přinesl Diario do Governo případ osob, které si stěžovaly, že nedostaly veškeré oblečení, které jim major Schäffer slíbil v Německu. Ještě ostřeji se problém ukazuje v pozdějším případu, kdy byl jedenáctiletý německý chlapec odveden vojáky z cizího batalionu. Vyšetřováním se nakonec zjistilo, že jeho smlouva byla nezákonná. Takové případy nebyly jen morálně problematické. Rozkládaly důvěru v samotnou kolonizační politiku.
Rasová rétorika a rozpory
Schäfferova kolonizační rétorika byla navíc explicitně rasová a koloniální. Ve svých dopisech spojoval osídlování s potěšitelným poklesem počtu černých obyvatel a s představou, že domorodci převezmou německé zvyky, mravy a řemesla a stanou se pracovitými a loajálními poddanými. Ve stejném duchu byly budoucí pohraniční kolonie navrženy tak, aby civilizovaly vnitrozemí, přesouvaly obyvatelstvo a zajišťovaly kontrolu nad územím obývaným původními komunitami. Právě v těchto případech je Schäffer také jako ideolog a praktik raně imperiálního osidlování.
Napětí vznikalo také mezi brazilskými elitami. Maria Leopoldina soukromě žádala mnoho, mnoho vojáků, zatímco jiní diplomaté v Evropě – zvláště Brant a Gameiro – považovali Schäfferovy požadavky za příliš nákladné a politicky nebezpečné. Po roce 1828, kdy se cizí jednotky staly terčem veřejné kritiky a kdy se v tisku i v parlamentu zvyšoval odpor proti „mercenários do imperador“, se císař začal od projektu opatrně distancovat a přesouval pozornost k usedlé, méně okatě vojenské formě kolonizace.
Důsledky pro rekruty
Pro samotné rekruty byly výsledky velmi nerovnoměrné. Část skutečně zakotvila v koloniích, zejména v São Leopoldo, odkud se pak odvíjela další německojazyčná přítomnost v jižní Brazílii. První skupina 39 osob v červenci 1824 se stala symbolickým počátkem této tradice. Jiní však byli vtaženi do cizích batalionů, bojů kolem nezávislosti a následně do války o Cisplatinu. U části migrantů se tak původní obraz kolonisty rychle rozpadl a nahradila jej zkušenost vojáka, námezdní síly nebo osoby mezi několika právními režimy.
Právě tato proměnlivost statusu je jedním z nejcennějších zjištění nové historiografie. Kolonisté, „colono“ v Brazílii první poloviny 19. století nebyl stabilní sociální či právní typ, ale nejistá kategorie, která mohla znamenat usedlíka, vojáka, vězně, dezertéra či potenciálního občana. Na příběhu meklenburských vězňů je vidět, že kategorie kolonisty mohla sloužit jako správní obal pro penalizované a militarizované přesuny lidí. To mění obraz prvního německého přistěhovalectví do Brazílie: nešlo jen o rolnické rodiny hledající půdu, ale i o lidi vytlačované sociální nouzí, evropskými institucemi a brazilskou potřebou vojska pro hranici.
Důsledky pro Schäffera
Pro Schäffera samotného mise znamenala současně vzestup i pád. Dokázal se během několika let proměnit z nejasně akreditovaného vyslance do faktického brazilského agenta pro německé země a hanzovní přístavy. Bydlel v reprezentativních domech, pořádal bankety, zprostředkovával zbraně a vyjednával s obchodními domy i šlechtou. Současně si ale vytvořil mnoho nepřátel, narážel na podezření evropských vlád, byl vnímán jako drahý a nevypočitatelný a po Leopoldinině smrti ztrácel oporu. Jeho žádosti o naturalizaci, o vyšší diplomatické pověření a o šlechtický titul ukazují, že sám chápal kolonizaci jako cestu k majetku a společenskému vzestupu.
Důsledky pro Brazílii
Pro Brazílii byly důsledky hlubší a dlouhodobější. Schäfferova mise dodala novému císařství lidi, kteří obsadili São Leopoldo a další prostory, a zároveň poskytla model pro pozdější imigrační kampaně. Novější literatura tvrdí, že organizoval první brazilskou náborovou síť pro kolonizaci a že jeho práce se stala vzorem pro četné pozdější colono-náborové podniky. Politicky ale také přispěl k diskreditaci exekutivně řízené kolonizace, když se kolem cizích batalionů nakupily skandály, právní problémy a veřejné nepokoje. Proto je jeho dědictví dvojí: bez něj by raná německá migrace do jižní Brazílie pravděpodobně vypadala jinak, ale právě jeho metody také urychlily politickou reakci proti císařskému nakládání s cizinci a proti militarizované kolonizaci.
V mezinárodním měřítku mise ukázala, jak křehká byla hranice mezi legální emigrací a nelegálním náborem cizích jednotek. Německé státy se bály ztráty poddaných, pracovních sil i branců; Rakousko a okruh svaté aliance zase vnímaly nezávislou Brazílii s nedůvěrou. Současně však některé lokální úřady v Německu v emigraci viděly sociální ventil. Schäffer se tedy pohyboval mezi dvěma protichůdnými vektory. Státní represí proti verbování a lokální tolerancí či souhlasem s odsunem chudých, vězňů a přebytečného obyvatelstva. Právě na tomto rozhraní se zrodila jeho historická účinnost.
-web-