Skromné začátky a Otakarova přestavba
Jak jsme si již napsali v první části, území severně od Mladé Boleslavi vyplňoval mohutný hustý les, tehdy nazývaný jako „Les na Bezdězi“ („silva nostra in Besdhetz“), jak je takto nazván v královské listině z října 1264. Vévodský a pozdější královský správce tohoto rozsáhlého areálu měl své sídlo přímo pod vrcholy Bezdězu (638 m, 577 m) u románského kostela sv. Jiljí.
Přes svou odlehlou polohu bylo severní území „Lesa na Bezdězi“, dnes součást severní části Mikroregionu Podralsko důležité: Procházela tudy jedna z větví žitavské obchodní cesty spojující Prahu a střední Čechy s Lužicí. Její přesná trasa v této oblasti zůstává tématem k diskusi; od řeky Jizery pravděpodobně směřovala k Českému Dubu, Stráži pod Ralskem a pokračovala dále do Dubnice, Jablonného v Podještědí a Žitavy.
Čeští vévodové ani jejich správci se o husté lesy severní části „Lesa na Bezdězi“, dnešního severního Podralska příliš nestarali. Zájem o toto území nakonec spadl pod rod Markvarticů, jednoho z předních rodů rané šlechty, která se spojila s úřadem správce na hradě v Mladé Boleslavi, který toto území spravoval. Pro lepší zajištění svých nároků nechal Markvart I. vystavět nad řekou Jizerou, na rozvalinách někdejšího hradu cisterciácký klášter, který pojmenoval „Hradiště“, po bývalém župním hradu, který zde kdysi stál, a převzal nad ním patronát. Podle řehole cisterské to bylo kolem roku 1144 / 1145 a první mniši pocházeli z kláštera v Plasích v západních Čechách. Cisterciáci také obdrželi dar území od Markvarta I v povodí řeky Jizery, které Markvart I dostal za své služby vládnoucímu rodu Přemyslovců. To se stalo mezi lety 1145–1146.
Podralský les, „Les na Bezdězi“ zůstal až do poloviny 13. století vcelku nedotčený. Od kláštera Hradiště se směrem na sever, proti proudu potoka Zábrdky směrem do Mukařova, rozvětvovaly osady v majetku kláštera. V Mukařově byl jediný kostel sv. Vavřince z dřívější, tedy ještě z předkolonizační doby. Kostel byl přestavěn z pozdně gotického stylu v 18. a 19. století, ale jeho základy by mohly být mnohem starší.
Český král Otakar II. zahájil kolonizaci „Lesa na Bezdězi“ krátce po nástupu na trůn. Jeho plán byl postupný. Začínal stavbou velkého královského hradu zvaného Bezděz a tato stavba vstoupila do učebnic jako vynikající příklad raně gotické architektury. Přemysl Otakar II také plánoval rozsáhlé zakládání měst. V říjnu 1264 tedy vydal listinu oznamující povýšení tehdejší obce Bezděz na město:
Otakar, z Boží milosti král Český, vejvoda rakouský a štýrské země, markrabě moravský. Všem na věčné časy čest, slávu a mocnost našeho království, které záleží nejvíce v množství a bohatství věrných poddaných, jak královská vznešenost naše mnohovážnost vyhledává, rozmnožiti můžeme.
Proto v známost činíme, že z lesu našeho na Bezdězi a na vodě Doks ležícího i s Dvorem Hůrka řečeným, sto lánů šacovaných a ne více, spolu i s lukami, pastvemi, polmi a jinšími věcmi přináležejícími, pronajali jsme Kunrátovi a Hertvíkovi z Kravař na založení města v lese předřečeném, v kterémžto městě oni a jejich dědicové pořádní budou držeti právo soudu věčně a spolu tržiti peníz z téhož města, začež budou míti dva lány již zdělané a dva lány ještě nezdělané, spolu i s mlýnem podle výše jmenované vody, který se má stavěti beze vší činže, svobodně a pokojně. Opět poručujeme nadřečenému soudci a jeho dědicům a všem obyvatelům toho města práva měst Pražských a svobody, které mají města a městečka království našeho. Budou též povinováni sedláci, kteří k témuž městu patří, od svátků svaté Walburgy ročně nám platit z každého zdělaného lánu hřivnu stříbra Pražské váhy, jedno plece vepřové, tři kuřata, jednu míru, obecně korec zvanou pšenice, jednu míru žita a jednu míru ovsa. Opět nadřečený Kunrat a Hertvík zavázali se, že chtějí na poděkování té milosti před vánočními svátky téhož roku sto hřiven stříbra ze svého vlastního zapraviti.
Svědkové toho byli: Jindřich, syn Chastolaje, Jindřich, syn Zmýlova a Haceluk Čeněk, bratr Zmýlova, Jan, jakožto již správce dvoru a hradu Bezděze, a jiných více „
Datum u Pejčky na řece Váhu roku 1264 dne 22. října roku třetího království našeho.“
Jak jsme si již napsali, v kolonizačním úsilí sehrála důležitou roli výstavba hradů, mezi které hrad Bezděz nepochybně patřil, působících vedle role pevností i jako symbol královské moci.
Jiné dva hrady byly postaveny i v severním Podralsku. Markvart z Března, jako zástupce šlechty, vystavěl gotický hrad Wartenberg (český ekvivalent Vartenberk, dnešní Stráž pod Ralskem). Založení tohoto původně gotického hradu je datováno do roku 1268, ale jádro hradu však pravděpodobně pochází už z poloviny 13. století, tedy zřejmě kolem roku 1250. Syn zakladatele hradu, Beneš Veliký, je jako první uváděn s přídomkem z Vartenberka („Benessius dominus de Wardenberc“), a je jako zástupce šlechtického rodu Vartenberků uváděn v listině z listopadu 1281.
Tento hrad od svého založení souvisel se žitavskou obchodní cestou, jak je patrné z nálezu více než 700 mincí v blízkosti Dubnice. Odtud odvodili Vartenbergové svůj název: z Warte neboli Stráže (Warten – hlídat), jako připomínka účelu lokality.
Druhý hrad, postavený téměř ve stejné době Hrad Děvín, který byl oproti hradu Wartenberg v majetku Přemysla Otakara II, a který fungoval jako symbol královské moci, se nacházel na jednom ze dvou větších kopců (421 m) jen 4 km od Stráže. První zmínka o tomto hradu je připisována právě královské rodině. Podle neověřené informace to bylo na základě dokumentu z roku 1260. Bez ohledu na to se o něco později objeví skutečná první zmínka o královské rodině.
Na tomto příkladu je jasně vidět naprosto odlišné důvody, vedoucí ke vzniku obou hradů. Zatímco šlechtický rod Vartenberků (větev rodu Markvarticů) založil hrad Wartenberg na území, které pro ně bylo zajímavé, protože jim umožňoval kontrolu nad částí Žitavské obchodní stezky, tak hrad Děvín byl čistě královským mocenským projektem. S největší pravděpodobností to byla reakce na Vartenberky (Markvartice) vstupující na tehdejší hranice v tomto regionu, které dělily jejich území od území královského. Byl to další z okamžiků, kterými král Přemysl Otakar II čelil rozpínavosti šlechty v tomto regionu.
Je to doplnění obrazu vztahů mezi králem Otakarem II a šlechtou. Mnoho šlechtických rodů, a pokud zůstaneme u královského území „Lesa na Bezdězi“, tak to byly hlavně šlechtické rody Markvarticů a Ronovců, se buď přímo střetlo s autokratickým Otakarem II. nebo alespoň upadlo do nelibosti.
Pokud na chvíli odbočíme, lze jako další příklad napjatých vztahů mezi králem Přemyslem Otakarem II. a tehdejší šlechtou, uvést území Kladska dané Václavem I. (1230–1253) Havlu z Lemberka (Havel z Lemberka vzešel z rodu Markvarticů a je zakladatelem jedné z větví rodu Vartenberků, rodu Lemberků), které se zdá být dalším důvodem napětí mezi králem a touto šlechtickou rodinou. Lemberkové (větev Markvarticů) ztratili své postavení v Kladsku za vlády Přemysla Otakara II., což jistě mohl být důvod ke konfliktu. Z toho všeho nelze vyloučit, že v ochlazení vztahů mezi králem a šlechtou hrají svou roli i vztahy mezi králem a šlechtou na „Lese na Bezdězi“.
Klášter v Hradišti se v severní části „Lesa na Bezdězi“ stal rozšířeným předmostím pro Vartenberky (větev zakládajícího rodu Markvarticů), ale král Přemysl Otakar II se snažil alespoň nad částí tohoto území udržet kontrolu.
Jeho královští správci a agenti rozvinuli obecní a venkovskou kolonizaci, zatímco král stavěl kamenné hrady. Jedním z dalších hradů byl hrad Houska, který se nachází v bludišti lesních útesů v jihozápadní části „Lesa na Bezdězi“, téměř na tehdejších hranicích panství Ronovců u Mšena, a souvisí s jeho snahou ovládnout klíčové oblasti jak na severu, (hrad Děvín), tak v jižní části „Lesa na Bezdězi“. Hrad Houska byl postaven ve druhé polovině 13. století a podle všeho stavbu nařídil král Přemysl Otakar II. a hrad stavěla stejná stavební huť, jako hrad Bezděz.
Za nedlouho však i zde spouští zájmy dalšího šlechtického rodu, tentokrát rodu Ronovců, Záviš ze Stružnice (Záviš, syn Častolova („Zavissius, filius quondam Castolai, purchravius noster de Husta“), který z rodu Ronovců pocházel, a podle listiny z června 1291, byl ještě i za vlády syna krále Přemysla Otakara II. Václava II. správcem hradu Houska. Tento Záviš ze Stružnice založil hrad a stejnojmennou rodovou větev Klinštejn. Na území kolem hradu Housky se pak záhy projevil vliv Závišových příbuzných Berků z Dubé, kteří již v roce 1316 hrad Housku vlastnili jako dar Václava II. za věrné služby.
Ale zpět k Přemyslovi Otakaru II. Královská moc se za vlády Přemysla Otakara II. šířila po celém okolí Bezdězu a Ralska, a postupně pokračovala na sever, s cílem zajistit i velkou část severní části „Lesa na Bezdězi“. Těmito kroky král Přemysl Otakar II postupně zahrnoval do své sféry kolonizace i severní části „Lesa na Bezdězi“, (dnešní severní část Podralska), které ovšem bylo potřeba propojit novými cestami s jižní částí „Lesa na Bezdězi“, (dnešní jižní část Podralska). K tomu však za života Přemysla Otakara II již nedošlo.
Po smrti krále Přemysla Otakara II, mohla královská vdova Kunhuta Uherská (1245–1285), shodou okolností sice vězněná se svým synem Václavem II Otou Braniborským na hradě Bezděz, avšak žalář na Bezdězu podle většiny pramenů nebyl pro Kunhutu úplně těžký, na jaře roku 1279 navštívit Freistadt (Vristadt, Hühnewasser, později Kuřívody), klášter Hradiště, „město mnichů“ Mnichovo Hradiště a Mělník. Bylo totiž potřeba dořešit nutné praktické záležitosti, mimo jiné již zmíněnou kontaktní spojovací cestu mezi hrady Bezděz a Děvín tak, aby došlo k propojení jižní a severní části „Lesa na Bezdězi“. A na této cestě mezi Bezdězem a Děvínem chtěla mít město. To dalo podnět k povýšení tehdejší obce Vristadtu, nebo Freistadtu, (později Hühnerwasser, Kuřívod) na město. A ty potom jako jediné město na Podralsku, měly v dalších kolonizačních plánech větší roli než kdy předtím.
Pokud se pokusíme čistě spekulativně, podle dodnes zčásti dochovaných, nebo dodnes používaných cest, mohla tato spojovací cesta mezi jižní částí „Lesa Bezděz“ a severní částí „Lesa Bezděz“ (Oberdörfer – Horními vesnicemi) vést po ose Bezděz, Kuřívody, Židlov, Kracmanov, Olšina, Palohlavy, Dolní (Česká) Novina, Černá Novina, Děvín.
Kuřívody, tehdy známé jako Freistadt, se poprvé objevují právě ve zprávě o návštěvě vdovy královny Kunhuty na den svatého Jiří, kterému byl původně zasvěcen místní kostel („posset visitare civitatem Vristad, in qua est ecclesia sita in honore sancti Georgii martyris“). Německý název města byl chápán jako svědectví velké části Němců v této oblasti. V pozdějším 14. století se Freistadt objevuje jako Libera civitas, tj. svobodné město, stejně jako Doksy. V polovině 14. století je německý název Freistadt postupně nahrazován Kurziwoda. Jméno Hühnerwasser přichází později a není spojeno se středověkem.
Určením Freistadtu, pozdějších Kuřívod, jako jakéhosi spojovacího bodu, mezi jižní a severní částí „Lesa na Bezdězi“ se začalo s postupným přesunem zakládání nových osad do severní části „Lesa na Bezdězi“, do oblasti „Horních vsí“, dnešního severního Podralska. Město Freistadt leželo také na starší obchodní cestě mezi Hradištěm a Mimoní a mělo být součástí přemyslovského hospodářství.
Funkce Kuřívod, se odvíjela ze své polohy na obchodní cestě. Objektivně se středověká města mohla rozvíjet pouze tehdy, byla-li vzájemně propojena s jejich agrárním zázemím, které v Kuřivodech sice podle všeho nebylo, ale to proto, protože Kuřívody s největší pravděpodobností plnily funkci přirozeného centra této oblasti. Čili úplně jinou než okolní vesnice, které byly čistě agrární.
Kuřívody a klášter Hradiště byly dalo by se říci jakýmisi centry postupující kolonizace. Vznikla zcela ojedinělá vesnická oblast, kdy byla podstatná část lesa poseta sítí velkých lesních pastvin navazujících na vesnická hospodářská stavení, většinově uspořádaných do celků, v němčině známých jako Waldhufendorf. Terén podhůří s vodními toky v mělkých údolích podporoval rozvoj a osady se rozšiřovaly podél těchto vodních cest v dlouhých řadách. Tento systém podporoval soběstačnost zemědělských osad a nenutila správce, aby se řídili zemědělským cyklem celé obce, ale podle vlastních pozemků.
Tyto typy vesnic byly rozvíjeny v okolí Kuřívod. Ačkoli změny v následujících stoletích nelze jasně definovat, byl sestaven tento základní rámec:
Dnešní Dolní a Horní Krupá (dříve jedna vesnice Krupá, Chruppi), Dolní a Horní Rokytá, Židlov a Jezová se právě těmito svými polními systémy lišily od všeho, co do té doby kraj zažil.
Prameny se zmiňují i o dřívějších a pozdějších fázích kolonizace zahájené také z kláštera Hradiště. Z dostupných pramenů víme, že klášterní konvent obdržel od potomků Markvarta, zakladatele kláštera mnoho rozsáhlých pozemků a rozlehlých lesních hvozdů. Majetek klášterního konventu tak v době největších majetků obsahoval až na 112 vsí, dvorů a městeček.
Pokud zůstaneme u „Lesa na Bezdězi“ pak víme, že dnes již bývalou obec Židlov založili mniši z kláštera v Hradišti, ves Krupá (později rozdělená na Dolní a Horní Krupou) zde existovala již za krále Přemysla Otakara I, a od roku 1293 existovala jako samostatná farnost oddělená od Bezdězské farnosti, a o Rokyté jsou zmínky až v polovině 14 století. Přesto, právě pro jejich agrární systém, který uplatňoval už Přemysl Otakar II, jsou tyto vesnice dávány i do vztahu ke Kuřívodům a kolonizačním cílům Přemysla Otakara II a jeho syna Václava II.
A další věcí bylo, že pokud byl Vristad (Freistadt, Hühnerwasser, Kuřívody) na královské půdě, tj. na území krále Přemysla Otakara II, bylo by zvláštní, pokud by obyvatelstvo okolního „Lesa na Bezdězi“ nebylo dáno pod jeho správu.
Myšlenka pásu lesopolních vesnic kolem Kuřívodů souvisící s původním Otakarovým kolonizačním úsilím, je postavena na ještě pevnějších základech podporovaných nepřímými důkazy. Nejen, že je obtížné oddělit tvorbu „městských“ Kuřívod ze svého zázemí, ale naopak, Kuřívody byly součástí jeho koncepce. V případě Freistadtu jsou jasné obrysy počátku spojení tehdy ještě vesnice s králem. Navíc královští úředníci rozhodně neměli v úmyslu povýšit Freistadt na město uprostřed lesa, bez spojení se sítí vesnic.
Kolonizace severního Podralska (Horních vsí, Oberdörfer) pokračovala. Další osadní pásmo směrem na Děvín a Strážské hrady ale bylo zaplněno až v 16. století.
Ves Svébořice v severozápadním Podralsku byla pozoruhodná jako největší ze středověkých a raně novověkých vesnic v této oblasti.
Vztah mezi vesnicemi k z velké části historicky neprobádanému, dnes už neexistujícímu hradu na nedalekém kopci Doubek u Svébořic (německy Eichberg, 336 m) zůstává neprokázaný. Jeho datování do poloviny 13. až 14. století je pouze orientační.
Podle všeho byly Svébořice menší agrární osadou, která se za vlády Přemysla Otakara II transformovala do velké leso – polní vesnice. Typologicky by patřila mezi královské vesnice kolem Freistadtu, ale byla v držení hradu Děvína. Svébořice pak brzy přešly do vlastnictví Vartenberků.
Bezděz, Doksy, hrad Děvín a byť nedokončená síť polních vesnic v „Lese na Bezdězi“ patří mezi díla Otakarova, povýšení Freistadu po jeho smrti, jako dílo Královny Kunhuty a pokračující kolonizace „Lesa na Bezdězi“ jako dílo jeho syna Václava II.
Otakarova smrt (1278) po prohře v bitvě s římskoněmeckým králem Rudolfem Habsburským však přinesla vlnu bídy a utrpení pro celé království. Jednou ranou tím byla smetena snaha o proměnu „Lesu na Bezdězi“ do silného královského území. Proč tomu tak bylo si napíšeme v další části.
-web-