Díl čtvrtý, vývoj severní části bezdězského panství po husitských válkách v 15 století.
Doposud jsme se zabývali vývojem v celém tehdejším bezdězském panství. A to až do husitských válek, které znamenaly zlom ve vývoji této oblasti. Od období po husitských válkách už se budeme věnovat vývoji severní části Podralska. Čili čistě už jen vývoji v oblasti Oberdörfer, Horních vsí.
Kolonizace oblasti kolem Stráže pod Ralskem a Osečné v období po husitských válkách a po téměř jedenáctileté válce Vartenberků s Lužicí, která probíhala v letech 1433–1444, tedy v období mezi lety 1450–1500 představovala pokračování osídlovacího procesu, který měl výrazný rekolonizační charakter. Rekolonizační charakter znamená, že šlo o obnovu, zahušťování a restrukturalizaci sídelní sítě v návaznosti na válkami zdevastovaných vesnic a snaha o zastavení úbytku obyvatel po husitských válkách. V této době dochází ke znovuosídlování pustých dvorů, zakládání nových osad a přesunu hospodářské aktivity i do vyšších poloh.
Druhá polovina 15. století
Po roce 1450 dochází k cílenému úsilí šlechty, v této oblasti severního Podralska. Zejména Vartenberků, ale i Berků z Dubé, znovu obnovit osídlení a znovu získat hospodářský užitek z půdy. Větší sídla, jako byl Vartenberk (Stráž pod Ralskem) a Oschitz (Osečná), se stávají centry okolních menších dvorcových osad. Tam přicházeli noví osadníci, zejména z Lužice. Vznikají nové osamělé dvory a kopanice (ve stylu pasekářských osad) ve vyšších polohách. Např. i na jižních svazích ještědského hřbetu čili z našeho pohledu na nejsevernější hranici oblasti Horních vsí.
Výraz „Kopanice“ označuje způsob obdělávání půdy v kopcovitém terénu, která byla obdělávána ručně, tedy kopáním, nikoliv oráním a také se takto označovalo rozptýlené osídlení ve vyšších polohách, kdy rozptýlené domy byly obklopeny poli, která se obdělávala kopáním.
Jako příklady zakládání nových vsí, nebo obnovy zaniklých lze uvést například:
- Druzcov. Obnoven po zpustnutí před rokem 1471, jako součást Osečského panství.
- Hamr na Jezeře. Údajně poprvé připomínaný již v roce 1322, přímé písemné doklady o sídle ale pochází až z roku 1480. Zřejmě přímý výsledek rekolonizace čili znovuobnovení.
- Kotel, ves poprvé připomínána v roce 1399, v roce 1434 úplně zničena husitskými vojsky a kolem roku 1485 znovu obnovena.
- Rokytá na jižním cípu severní oblasti Horních vsí, založena jako lesní osada v rámci „náhradního“ hospodaření na okrajích panství. Stejně tak obce v okolí Děvína.
Noví kolonisté přicházeli z Lužice, zejména z oblasti Zittau, Löbau, a Grottau – Hrádku nad Nisou. Některé vesnice v této oblasti proto měly od této doby vyšší podíl dvojjazyčného obyvatelstva.
Vesnice, které byly obnovované navazovaly na původní lánové uspořádání. Často byly obnovené pod jiným jménem, nebo s německým ekvivalentem názvu a pravidlem byla výstavba malých kaplí, nebo dřevěných zvonic.
Vesnice, které byly zakládané nově, již nebyly lánové (waldhufendorf), ale jako neuspořádané (Haufendorf). Což znamenalo malý počet domků rozptýlených v krajině, bez centrální návsi.
Obyvatelé těchto vesnic se živili převážně lesnictvím, pastevectvím a pálením dřevěného uhlí. Původní dřevěné chatrče postupně nahrazovaly hrázděné domky s chlévy.
Role šlechty byla klíčová. Vartenberkové a Berkové z Dubé vystupovali v rolích jednak organizátorů celé kolonizace, a jednak také jako investoři. Nechali stavět pily, mlýny a hostince, aby přilákali usedlíky. Udělovali výsady, jako např. mílové, nebo jarmareční právo a nabízeli různé benefity pro udržení obyvatelstva. Například dědičné právo k půdě, snížení daní na 10–20 let a svobody v užívání lesa.
Klášter Hradiště
Klášter Hradiště byl během husitských válek (1420–1434) několikrát vypleněn, především vojsky táborských a sirotčích svazů. Už po roce 1420 přestala fungovat klášterní komunita a kolem roku 1430 už konvent zanikl. Ve druhé polovině 15 století, mezi lety 1450–1500 prošel výraznými změnami. Změny odrážely širší proměny církevní a šlechtické struktury v pozdně středověkých Čechách. V této době už klášter fakticky neplnil svou původní církevní funkci. Jeho majetek se postupně sekularizoval a převáděl do šlechtických rukou.
Po husitských válkách připadla část rozsáhlých klášterních majetků králi Jiřímu z Poděbrad jako odúmrť. Později darován, nebo zastaven věrným šlechticům.
V roce 1460 získává jako léno od královské komory část klášterních statků Jan z Kunštátu. Ale už v roce 1468 držel všechny rozsáhlé statky kláštera Jan Tovačovský z Cimburka. Ten klášterní statky po smrti svého švagra Jindřicha II z Michalovic, zdědil. V areálu založil panský dvůr se sýpkami, hospodářskými a správními budovami. Původní klášterní kostel byl částečně zbořen a částečně adaptován na jiné účely. Samotný klášter byl postupně přestavěn na tvrz, která sloužila jako správní centrum panství.
V roce 1490 přešel klášter do držby rodu Vartenberků. Pravděpodobně se jednalo o Jana z Vartenberka, který klášter, už jako strategicky a hospodářsky významnou tvrz přebírá. V regionálním kontextu představoval tento již bývalý klášter důležitý zdroj moci a prestiže, neboť ovládal úrodnou oblast horní Jizery.
Klášterní panství zahrnovalo vsi jako Klášter Hradiště, Loukov, Lhotky, Mohelnice, Mnichovo Hradiště, Veselá a další vsi u řeky Jizery a na sever proti proudu říčky Zábrdky. Bohaté a výnosné oblasti, velmi často dobře udržované i v dobách rozkladu konventu. Po roce 1450 i v těchto oblastech došlo k hospodářské rekonstrukci. Obnovovaly se dvory, mlýny, rybníky a lesní hospodářství, zakládaly se vinice a započalo se s pěstováním chmele. Celý tento proces rekolonizace a hospodářské obnovy ve druhé polovině 15 století zásadně změnil charakter krajiny celých Horních vsí. Vytvořil základ pro pozdější rozvoj hospodářských dvorů, sklářství a výrobu dřevěného uhlí v 16. století.
Ale o tom zase v dalším pokračování, kde se podíváme do 16 a 17 století a připravíme i jednu zajímavost.