V této kapitole se pokusíme zmapovat vývoj regionu Horních vsí od šedesátých, do začátku devadesátých let dvacátého století. Historie horních vsí v tomto období ukazuje průchod další těžkou etapu vývoje v této oblasti. Etapu spočívající v úplném odstřižení Horních vsí od běžného civilního života.
Minulá kapitola naznačila, o jakém vývoji v tomto regionu bude řeč. Ano, vytvoření vojenského výcvikového prostoru mělo na Horní vsi fatální dopad. Běžný civilní život, probíhající zde po staletí, zanikl. Tedy možná by bylo přesnější napsat byl vykořeněn. Na jeho místo přišla armáda, jejíž zárodky v podobě chovu vojenských koní zde můžeme pozorovat už od 19 století.
Objev uranu v severních Čechách
Na začátku 60 let 20 století se k vojenské přítomnosti přidala ještě těžba uranu. Ta začala v okrajových částech regionu Horních vsí v Hamru na Jezeře a postupně se rozvinula i do okolí Stráže pod Ralskem, Křižan, Osečné a dalších okrajových částí Horních vsí. Ale postupně.
Podívejme se do historie těžby uranu. Koncem 50. let zahájily československé geologické týmy cílený průzkum usazenin svrchní křídy na severu Čech, aby nalezly nová ložiska uranu. V roce 1962 odhalil aeromagnetický průzkum výraznou anomálii u vrchu Děvín poblíž Hamru na Jezeře a následný vrt HJ-1 v hloubce zhruba 200m zachytil uranovou zrudněnou vrstvu. V okolí Hamru na Jezeře pak během let 1963–1965 probíhal intenzivní průzkum dalšími vrty. Ten postupně potvrdil rozsáhlé uranové zásoby v pískovcových sedimentech severočeské křídy. Průzkum objevil čtyři velká uranová ložiska. Nejprve Hamr na Jezeře, pak Stráž pod Ralskem, Břevniště a nakonec Osečná-Kotel. Plus několik menších (např. Holičky, Mimoň, Hvězdov a Křižany). Tato ložiska leží dodnes, nikdy nebyla úplně vytěžena, v cenomanských pískovcích v hloubkách kolem 160–240m pod povrchem a uranová mineralizace má převážně deskovitý či čočkovitý charakter o mocnosti decimetrů až jednotek metrů.
Objev uranu na okraji regionu Horních vsí, s menšími ložisky i v centrálních oblastech tohoto regionu ještě více umocnil už tak naprosto odlišné poválečné využívání této oblasti. K armádním cvičením se tak na začátku šedesátých let dvacátého století přidala ještě těžba uranu.
Rozšíření těžby o podzemní loužení
V roce 1965 došlo k prvnímu průzkumnému podzemnímu loužení uranové rudy. Tehdy ještě roztokem sody. A zatím co v Hamru na Jezeře se přistoupilo k hlubinnému dobývání, na následně objeveném ložisku Stráž pod Ralskem to bylo jinak.
Historie ložiska Stráž pod Ralskem je datována k roku 1967. Tehdy přišel objev ložiska Stráž pod Ralskem. Tam už byla k podzemnímu loužení použitá kyselina sírová. 3 listopadu 1967 byl takto získán první technologický vzorek a 13 prosince 1967 odjela první cisterna se suspenzí uranového koncentrátu ke zpracování do MAPE Mydlovary. Od tohoto momentu se paralelně s hloubením dolu Hamr začala rozvíjet hydrochemická těžba uranu metodou ISL – in situ leaching v oblasti Stráže pod Ralskem. Začátek zřizování prvních velkých vyluhovacích polí se datuje k roku 1971. A navazovala další o rozloze několik stovek hektarů. Poslední vyluhovací pole VP26 se zakládá v roce 1993 a celková rozloha vyluhovacích polí tím dosáhla 652 ha. Ložisko Stráž pod Ralskem se nachází v jihovýchodní části uranového rudného pole. Mezi obcemi Stráž pod Ralskem, vrchem Ralsko a obcí Osečná.
Nevytěžená ložiska
Poslední ložisko objevené při průzkumu v šedesátých letech je ložisko Osečná – Kotel, a k tomu ložisko Holičky – Náhlov. Tady se už dostáváme do centrálních oblastí Horních vsí, regionu severního Podralska. Podle literatury patří ložisko Osečná – Kotel svojí velikostí k největším. Srovnatelné s Hamrem na Jezeře a Stráží pod Ralskem. Ložisko Holičky – Náhlov patří k menším ložiskům, nacházejícím se v centrální oblasti Horních vsí.
Celá tato oblast, kolem Osečné a Holiček leží severovýchodně od Stráže pod Ralskem, viz obrázek. Na rozhraní Ještědského hřbetu a Ralské pahorkatiny. Těžba zde však nikdy neproběhla. Hlavně kvůli extrémně náročným hydrogeologickým podmínkám. Uranová rudní vrstva je zde značně zavodněná a klasická hlubinná těžba by čelila stejným, ne-li větším problémům s tlakovou vodou jako se tomu muselo čelit na Hamru. Chemické loužení by zase riskovalo kontaminaci okolních významných zdrojů pitné vody. Pod oblastí se nachází chráněná akumulace Severočeská křída. Proto zůstává, zejména ložisko Osečná-Kotel rezervou do budoucna.
Území bylo vyhlášeno chráněným ložiskovým územím, které brání jakémukoli nevhodnému využití kolidujícímu s možnou těžbou. Historie ukazuje prověřování starých průzkumných vrtů a aktualizování geologických modelů ložiska. Avšak případná těžba je zatím hudbou budoucnosti. Ta by připadala v úvahu nejdříve okolo roku 2030–2040, a pouze s novými bezpečnými metodami.
Místní samosprávy a občané se staví proti. Obávají se zopakování ekologických škod jako v nedalekém Ralsku a Stráži pod Ralskem. Ministerstvo životního prostředí proto v minulosti deklarovalo, že nedovolí těžbu uranu u Osečné bez jistoty, že nebude ohroženo okolí.
Do této severočeské oblasti spadá i několik dalších výskytů uranu, které však nebyly průmyslově využity. Kromě Osečné-Kotle jde zejména o ložisko Holičky – Náhlov a ložisko Hvězdov. Tato ložiska se nachází v dnes již bývalém vojenském prostoru Ralsko. mezi Osečnou a Kuřívody, a u Mimoně. Také ložisko Břevniště u Hamru na Jezeře zůstalo z větší části netěženo. Hlubinný důl Hamr I se soustředil hlavně na centrální blok Sever, zatímco bloky Lužice a Břevniště nebyly plně dobyty. Plánovaná výstavba druhého dolu “Hamr II” v 80. letech byla po roce 1989 zastavena.
Obec Náhlov leží jihovýchodně od Osečné, na okraji zmapované těžební zóny. V jejím okolí se nacházely některé průzkumné vrty a okrajové části ložiska Stráž pod Ralskem či Osečná. Náhlov tak leží v regionu, kde uranové zásoby v podzemí nadále existují.
Těžba uranu v ČSSR
Ale zpět do roku 1967, kdy se začíná rozvíjet uranový průmysl na okrajích regionu Horních vsí. Nejprve si k tomuto tématu napíšeme něco obecně.
Historie těžby uranu v ČSSR ukazuje od samého počátku, prakticky hned po druhé světové válce silný vliv SSSR. Již v listopadu 1945 došlo k uzavření tajné dohody, která zavazovala Československo dodávat všechen vytěžený uran výhradně do SSSR. Vznikla Stálá smíšená československo-sovětská komise v Praze. V čele národního podniku Jáchymovské doly, tehdy spravujícího veškeré uranové doly, stáli společně československý a sovětský ředitel a podnik dohlížel na plnění této dohody. Sovětští poradci působili na všech úrovních řízení a dohlíželi na těžbu. Často šlo o důstojníky ministerstva vnitra SSSR nebo důstojníky KGB v roli technických expertů. Už v prvních poválečných letech tak sovětská strana de facto kontrolovala těžbu uranu v Československu. Což jí umožnilo získat strategickou surovinu pro svůj jaderný program. Veškerý uranový koncentrát putoval v utajení do SSSR, který za něj poskytoval jen omezené protihodnoty. Např. malé množství vyrobeného radia.
Přechod do českých rukou
V polovině 50. let začal uranový průmysl přecházet zpět pod československou správu. Sovětské poradce postupně nahrazovali místní pracovníci a vznikla centrální Ústřední správa pro výzkum a těžbu radioaktivních surovin. Později Československý uranový průmysl, ČSUP. Sovětský vliv však zůstal nadále silný. SSSR zůstal jediným odběratelem uranu a prostřednictvím smíšených komisí a dohod měl stále rozhodující slovo v plánování těžby i investicích. Koncem 50. a během 60. let došlo k určitému omezení přímé přítomnosti sovětských pracovníků. Většina sovětských specialistů odešla kolem roku 1960. Avšak strategické řízení pořád probíhalo v úzké koordinaci s Moskvou prostřednictvím již zmíněné Stálé smíšené československo-sovětské komise v Praze.
Snaha o diverzifikaci
Na počátku 60. let přišlo v Československu uvolnění poměrů a objevily se snahy posílit ekonomickou samostatnost. To se dotklo i uranového průmyslu. Vedení ČSUP začalo v roce 1968 zvažovat možnost prodávat uran i na Západ místo dosavadního odběratelského monopolu SSSR. Tehdejší generální ředitel ČSUP a další technokraté poukazovali na nevýhodné podmínky obchodu se SSSR a sondovali možné odběratele mezi západními státy. Současně se uvažovalo o využití části uranu pro plánované domácí jaderné elektrárny, což by znamenalo snížení dodávek do Sovětského svazu.
Před rokem 1968 se Československo prostě pokoušelo získat větší kontrolu nad svým uranem a diverzifikovat jeho využití. Sovětské vedení však tyto tendence vnímalo velmi citlivě, až nelibě. Uran byl strategickou surovinou, na níž SSSR od konce 40. let 20. století životně závisel při výrobě jaderných zbraní.
Perspektivní vývoj revíru Hamr – Stráž
Revír Hamr–Stráž se tak ve druhé polovině 60. let stával novou perspektivní oblastí, která měla postupně převzít část produkce uranu v ČSSR. Zejména s útlumem starších ložisek na západě Čech. V roce 1967 dodal podnik Uranové doly Hamr na Jezeře prvních několik tisíc tun uranové rudy k dalšímu zpracování.
Tato oblast byla pro sovětskou stranu zajímavá také strategicky. Jednak disponovala značnými zásobami uranu, jednak se nacházela v severních Čechách, nedaleko hranic s tehdejší NDR a Polskem, tedy v prostoru snadno dostupném vojenským jednotkám Varšavské smlouvy.
Srpen 1968: invaze a zajištění uranových dolů
Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 dramaticky ukončila pražské jaro a znamenala mimo jiné i zlom v přístupu k uranovému průmyslu. Sovětské vedení považovalo zachování kontroly nad československým uranem za natolik zásadní, že mezi hlavní cíle okupace patřilo také zajištění dolů a zabránění jakýmkoli krokům, jež by mohly ohrozit dodávky suroviny do SSSR.
Pokud výklad omezíme na severočeský uranový region kolem Hamru na Jezeře a Stráže pod Ralskem, tak i ten se ocitl pod přímou vojenskou kontrolou. Okupační vojska se v této oblasti zpočátku zaměřila na vojenský výcvikový prostor Ralsko, který brzy využila pro své základny. Do 19. září 1968 musela československá armáda vyklidit kasárna v Mimoni, Stráži pod Ralskem, Hradčanech a Kuřívodech v prostoru Ralska, aby uvolnila místo Sovětům.
A ještě ten samý den, 19. září 1968 obsadila sovětská armáda celé Ralsko. Zřídila si tam rozsáhlý vojenský tábor a zůstala v něm až do roku 1990. V nově vzniklé posádce o síle kolem 7 000 vojáků soustředil SSSR značnou palební sílu a munici včetně velmi dikutovaných jaderných hlavic. Tato masivní vojenská přítomnost přímo obklopovala uranové doly Hamr/Stráž.
Teď opět obecný kontext
Bezprostředně po invazi podnikla sovětská strana v československých uranových dolech řadu konkrétních kroků k převzetí nebo upevnění kontroly nad těžbou uranu:
- Vojenské obsazení lokalit: V severních Čechách znamenalo zřízení velké sovětské základny Ralsko trvalou vojenskou kontrolu regionu Hamr–Stráž.
- Dozor sovětských poradců: Na všech významných pracovištích uranového průmyslu byli opět přítomni sovětští „specialisté“. Poradci, kteří dohlíželi na provoz. V srpnu 1968 sehráli tito lidé roli spojek mezi sovětským velením a doly. Podle historiků šlo často o důstojníky KGB v roli poradců. Historie z 50 let se tímto zopakovala. Během okupace tito poradci podávali zprávy sovětskému velení o situaci v dolech, připraveni převzít řízení, pokud by české vedení nespolupracovalo. Je zaznamenáno, že Sověti měli své lidi na všech závodech a znali důležité detaily těžby.
- Kontrola dokumentace a plánů: Během podzimu 1968 prošly všechny důležité technické podklady kontrolou a zpřístupněny loajálním kádrům, na něž opět dohlíželi sovětští experti.
- Kontrola přepravy uranu: Export uranového koncentrátu do SSSR byl životně důležitý. Po dobu stávky (o té se zmíníme níže) byly dodávky zastaveny, ale jakmile byla těžba obnovena, transporty uranu do SSSR se rozběhly opět naplno za přísných bezpečnostních opatření. Uranový koncentrát se obvykle přepravoval v zapečetěných kontejnerech po železnici a celý řetězec od dolu přes úpravnu až na sovětskou hranici podléhal dohledu československé Státní bezpečnosti a patrně i sovětských orgánů.
Stávka v srpnu 1968 znamenala vůbec první přerušení dodávek uranu do SSSR od roku 1945, kdy začala platit mezivládní dohoda. I proto Sověti nasadili veškeré páky, aby další transporty již nic neohrozilo. Historie pak jasně ukázala, jak v rámci následné normalizace bylo plnění exportních plánů do SSSR bedlivě sledováno. - Personální a bezpečnostní opatření: Okamžitě po invazi proběhly prověrky loajality. Odstranění nespolehlivých pracovníků z vedoucích funkcí. Jejich přesun na podřadná místa nebo donucena odejít z uranového průmyslu úplně.
Dopady na lokalitu Hamr na Jezeře / Stráž pod Ralskem
Nyní se vrátíme zpět k nám na severní Podralsko, do regionu Horních vsí. Uranové doly Hamr na Jezeře byly přímo ovlivněny popsanými událostmi. V srpnu 1968 zde, podobně jako jinde, došlo k dočasnému zastavení prací v rámci protestu proti okupaci. Následně bylo i toto pracoviště podrobeno kádrovým změnám. Zaměstnanci byli prověřeni z hlediska politických postojů. Do podniku se dosazují noví poradci a spojky se sovětskou stranou. Dá se říci, že po roce 1968 byl hamerský závod plně integrován do centralizované struktury řízení, bez možnosti samostatného rozhodování. Každé zásadní rozhodnutí muselo mít souhlas Moskvy, prostřednictvím smíšené komise.
Geografická blízkost obří sovětské posádky v Ralsku ovlivňovala i každodenní život v regionu. Okolí Stráže pod Ralskem zaplnily tisíce sovětských vojáků a jejich rodin, kteří zde žili na sídlištích postavených pro okupační armádu.
Období normalizace
Během 70. a 80. let došlo v lokalitě Hamr–Stráž k masivnímu rozšíření těžby. Pod neustálým sovětským dohledem se tu rozvinula kombinace hlubinného dobývání (Důl Hamr I otevřený roku 1972) a chemického loužení na rozsáhlých polích kolem Stráže.
Produkce uranu zde strmě rostla. Ke konci 70. let, kdy začaly klesat výnosy starších příbramských ložisek, byl na Hamr vyvíjen tlak, aby výpadky nahradil zvýšenou těžbou. Generální ředitelství ČSUP přímo nařizovalo Hamru plnit plán nad 100 %, aby dohnalo snížení těžby v Příbrami. To vedlo k řadě technických a ekologických problémů. Například příliš intenzivní kyselinové loužení způsobilo nekontrolované rozšíření kontaminovaných kyselých roztoků v podzemních vodách.
Infrastruktura v Hamru a Stráži byla normalizačním režimem rozvíjena právě kvůli uranu a lidem přicházejícím za prací v uranovém průmyslu. Vyrostla zde rozsáhlá chemická úpravna zprovozněná v 70. letech pro zpracování uranové rudy. Městečko Stráž pod Ralskem se již v roce 1969 rozrostlo o sídliště s plnou občanskou vybaveností pro pracovníky dolů a úpravny. V letech 1972 – 1977 o sídliště na jižní části města a mezi lety 1979 – 1981 o osmipatrovou ubytovnu.
V tomto kontextu, z pohledu historie výstavby a rozvoje infrastruktury, je třeba zmínit i město Českou Lípu. Zde pro pracovníky v uranovém průmyslu vznikla celá nová sídliště. Sídliště Sever stavěné v letech 1980 – 1995, sídliště Špičák stavěné v letech 1983 – 1990, a sídliště Lada stavěné v letech 1986 – 1997. S další novou, tentokrát již nikoliv pro horníky výstavbou na Ladech v letech 2005 – 2008.
Souběžně sovětská posádka vybudovala vlastní objekty. Vedle staré zástavby vznikly vojenské areály, sklady a panelové domy pro sovětské důstojníky. Region tak nesl dvojí tvář: na jedné straně přísně střežený průmyslový komplex strategického významu, na druhé straně venkovskou krajinu proměněnou vojenskou okupací.
Normalizační spolupráce
Pravdou je, že Sovětský svaz se na oplátku podílel na některých nákladech spojených s těžbou. Např. financoval geologický průzkum z 50%, po roce 1968 až do 80. let. A dodával do Československa jaderné technologie (reaktory) či odebíral vedlejší produkty. Nic to však neměnilo na faktu, že uran byl jednosměrným tokem na východ. Ačkoli v 60. letech probleskovaly představy, že by československý uran mohl být prodáván i jinam, po roce 1968 to bylo tabu.
Tento stav trval až do politických změn v roce 1989. Po odsunu sovětských vojsk v roce 1990–1991 byl uranový průmysl v ČSFR postupně utlumen.
Útlum těžby uranu a odchod sovětských vojsk z regionu znamenal ukončení dlouhé etapy jeho vojenského a intenzívního těžebního využití. Nastala otázka, co bude s tímto regionem dál. Jaký další vývoj se v severním Podralsku, v regionu Horních vsí očekával. Očekávání byla nemalá. To si rozebereme v dalším pokračování.
-web-