Začínáme nový cyklus věnovaný historii vsi Náhlov, dnes součásti města Ralsko, ve které se Muzeum vystěhovalectví do Brazílie a Muzeum Horních vsí nachází. Ucelené informace bohužel k dispozici nejsou, a jako jeden z významných zdrojů je použita kronika Náhlova od Josefa Prokopa, a pomocí dalších navazujících zdrojů bylo možné hrubou mozaiku historického vývoje Náhlova nastínit. Pojďme se tedy společně vrátit v čase a v několika dílech tohoto cyklu se zkusit podívat na to, jak tudy šel čas.
Část první, doba nejstarší
Celá oblast, ve které se Náhlov nachází, se rozkládala zhruba od míst, kde byl později vystavěn hrad Houska, až po oblast na severu, k dnešnímu Ještědskému hřbetu, sousedila s Lužicí a nazývala se „Les na Bezdězi“, nebo také Bezdězské panství. Byla to původně bezdězská država českých knížat a později králů, která tvořila část pomezního hvozdu, jenž obepínal jako přirozená hradba celé tehdejší české knížectví. Hmotné i písemné zprávy o jeho osídlení jsou až do konce doby knížecí skoupé, takže převážně pouze místní jména dokládají, že nešlo o končiny liduprázdné. Jednou z předkolonizačních osad byla i ves Bezděz, kde se ještě před započetím stavby stejnojmenného hradu Bezděz zmiňuje královský villicus.
Villicus byl knížetem ustanovený správce většího nebo menšího komplexu zeměpanských statků, jenž buď sám, nebo s pomocí menších hospodářských správců řídil věci ekonomické a měl soudní pravomoc nad služebnými lidmi statkového újezdu (tzv. villikace). Povinností knížecích vladařů bylo shromažďovat výtěžky z hospodářství, vybírat poplatky a pokuty a po částkách vydávat je tam, kam bylo poručeno. Z nařízení knížete vladař postupoval darované částky panství novým vlastníkům a při tom býval vůdcem těch, kdož objížděli hranice. Od názvu této vsi se odvozuje i název celé oblasti, jako „Bezdězské panství“, v listinách označované jako „Les na Bezdězi“.
Ale nejednalo se pouze o královské državy. Rozsáhlé rodové državy na severu Čech měli mimo jiných panských rodů i Páni z Dubé, nebo třeba právě Vartenberkové, kteří nás budou v souvislosti s Náhlovem zajímat nejvíce.
Za doloženého zakladatele rodu Vartenberků je považován Markvart z Března, který za své služby vládnoucímu rodu Přemyslovců získal rozsáhlá území v Podkrkonoší a v povodí řeky Jizery, a v severní části Bezdězského panství, jinak zvaného, jak už víme, „Lesa na Bezdězi“, v povodí řeky Ploučnice. Rozsáhlý majetek dostali Markvartici od Přemyslovců nejprve do správy jako kastelánové, po založení kláštera v Hradišti dostali pod svou správu jeho nejbližší oblasti. Teprve později přešel celý, od Přemyslovců získaný majetek, do jejich dědičného držení. Četní potomci Markvarta z Března v průběhu několika generací založili na tomto území hrady, městečka, kláštery a dali vzniknout řadě rodových větví, známým jako Lemberkové, Valdštejnové, Páni z Michalovic, Páni ze Zvířetic a páni z Vartenberka. My se tedy v souvislosti s vsí Náhlov budeme dál zajímat právě o Vartenberky.
Samotní Vartenberkové se postupem času rozdělili do rodové linie Děčínské, Veselské, Kumburské a Kostecké. Nás bude v souvislosti s Vartenberky drženým Strážským panstvím, jehož součástí už tehdy byla ves Náhlov a které zasahovalo i do oblasti později zvané jako Horní vsi, zajímat větev Děčínská.
Již kolem roku 1268 dobudoval Markvart z Března hrad Wartenberg (jádro hradu může být údajně ještě staršího data, udává se polovina 13 století čili něco kolem roku 1250). Hrad Wartenberg je součástí dnešní, kdysi stejnojmenné obce Wartenberg (český ekvivalent Vartenberk), Stráže pod Ralskem.
Za zakladatele mateřské dynastie Markvarticů, ze které Vartenberkové, prostřednictvím Markvarta z Března vzešli, je považován Markvart (Marquardus). Rok jeho narození spadá přibližně do roku 1075 a úmrtí je odhadováno kolem roku 1115.
Úměrně s rozrůstajícím se rodem Vartenberků se rozrůstaly i jejich rodové državy. Pod správu hradu Vartenberk spadaly již ve druhé polovině 13 století tyto vesnice v okolí Vartenberku:
- Noviny pod Ralskem (Neuland, Neuland am Rollberge)
- Březina, později Velký Grunov (Groß-Grünau, Gross Grünau, Großgrünau)
- Brniště (Brins, Brims)
- Luhov, nebo také Smrdákov (Luh)
- Nový Luhov, nebo také stejně jako Luhov Smrdákov (Neuluh, Neu-Luh, Neu Luh)
- Dubnice (Hennersdorf)
- Chrástná, nebo také Krása (Krassa)
- Náhlov (Nahlau, Neuaue, Nähe)
- Holičky (Hultschken)
- Jako patronát drželi klášter v Hradišti nad Jizerou
Podíváme-li se na tento seznam vesnic, které spadaly pod správu hradu Vartenberk, uvidíme tam i již tehdy uváděnou vesnici Nahlau, Neuaue, Nähe. Tímto je možné historicky s velkou pravděpodobností doložit existenci vsi Náhlov již ve druhé polovině 13. století.
Další středověký vývoj kolonizace severní části „Lesa na Bezdězi“ – Bezdězského panství, později nazývané Oberdörfer, česky Horní vsi, dnešního severního Podralska, započal po smrti krále Přemysla Otakara II kolem roku 1279. Dnešní terminologií by se tento vývoj dal nazvat jakousi druhou fází kolonizace, kdy první fáze kolonizace „Lesa na Bezdězi“ byla původně pod taktovkou krále Přemysla Otakara II a týkala se především jižní části Bezdězského panství, tj. oblasti kolem hradu Bezdězu, vsi Bezděz, Doks a hradu Housky.
Druhá fáze kolonizace „Lesa na Bezdězi“ – Bezdězského panství tedy započala jednak ze strany královské moci na popud královské vdovy Kunhuty Uherské, která měla v úmyslu lepší propojení jižní a severní části „Lesa na Bezdězi“ – Bezdězského panství a jednak ze strany církevních institucí osidlováním (kolonizací) také východní části tohoto regionu, v okolí toku říčky Zábrdky Hradišťským klášterem, které mohlo probíhat už od návštěvy Kunhuty Uherské v roce 1279 v Hradišti, tj. od druhé poloviny 13 do začátku 15 století, když v roce 1401 papež Bonifác IX. nařídil připojit k majetku kláštera dalších 5 okolních farních kostelů.
Po návratu Václava II z internace na hradě Bezdězu, kde jej po smrti jeho otce Přemysla Otakara II držel jeho poručník Ota Braniborský, se Václav II v roce 1283 ujímá vlády a ve stejném roce 1283 prodává královský hrad Děvín, který nechal jeho otec Přemysl Otakar II s největší pravděpodobností ještě před rokem 1260 postavit, i s děvínským panstvím svému oblíbenci Janovi z Michalovic.
Jan z Michalovic byl zakladatelem rodu Pánů z Michalovic a jeho otec pocházel z rodu Markvarticů, tedy ze stejného rodu, ze kterého vzešli Vartenberkové. Jan z Michalovic umírá v roce 1306 a hrad Děvín s děvínským panstvím (krom dalšího) odkazuje svému jedinému synovi Benešovi I z Michalovic, který jej, podle dostupných pramenů ještě v témže roce, tj. v roce 1306 prodává Janovi III. z Vartenberka. A jak uvádí Ottův slovník naučný, po roce 1325 již hrad Děvín ovládá společně se svým bratrem Vaňkem z Vartenberka, nejstarším synem Jana II. z Vartenberka. Tím Vartenberkové ovládli i hrad Děvín a s ním i Děvínské panství. Pravděpodobně tímto počinem vzniká Strážské a Děvínské panství v držení Vartenberků.
Ovládnutí hradu Děvína Vartenberky souvisí s již zmíněnou nenaplněnou vizí krále Přemysla Otakara II na kolonizaci „Lesa na Bezdězi“ – Bezdězského panství, kterou nedokázal dotáhnout do konce ani jeho syn Václav II a prodejem hradu Děvína prakticky ukončil kolonizaci severní části „Lesa na Bezdězi“ – Bezdězského panství ze strany královské moci a umožnil tuto oblast kolonizovat panským rodům a církevním institucím.
Tak se Vartenberkové dostali k držení strážského a děvínského panství, i s Ralskem a v podstatě tímto měli v držení téměř celé území severní části „Lesa na Bezdězi“, později německými osadníky nazvané jako Oberdörfer (Horní vsi), dnešního severního Podralska, jako součásti Strážského panství, kam spadala i tehdejší vesnice Nahlau (Náhlov).
Celé toto území Vartenberkové ještě v roce 1371 rozšířili částečně i o panství mimoňské s tím, že v tehdejším městečku Niemes (Mimoni) byli oprávněni vybírat clo a mýtné od obchodníků z Žitavské obchodní stezky.
Dlužno podotknout, že Mimoň ležela na jedné z více větví Žitavské obchodní cesty zvané Záhvožďská, protože celnice (mýtnice) byly na této větvi krom Mimoně (Niemes) ještě v Deutsch – Gabel (Jablonném v Podještědí), a v Hühnewasser (Kuřívodech), ale clo a mýtné se vybíralo také na opačné straně oblasti Horních vsí, a to v Drausendorf (Druzcově u Osečné) a v Dolanken (Dolánkách). A tato druhá strana byla také součástí staré Žitavské obchodní stezky, jen s tím rozdílem, že této větvi se říkalo Hohlweg, nebo Querweg. Jednalo se o velmi úzkou cestu, kde se muselo přejet mnoho menších, či větších kopců, cesta vedla skalními roklemi a úžlabinami. Jiné části cesty tvořily špatně sjízdné pískové cesty, na kterých se však mýtné platit nemuselo. Kromě toho tato cesta vedla také kolem obávaných hradů Oybin, Lämberg (Lemberk), Ralsko a Děvín.
Je doloženo, že v témže roce, tj. v roce 1371 vykonává svá práva na území náhlovské nivy Jan III. z Vartenberka, zvaný z Děvína, který byl zároveň autorem nejstarší česky psané listiny z roku 1380 zmiňující dvůr Medný.
Ale zpět k Náhlovu. Náhlov zřejmě měl být od svého založení, původně koncipován jako lánová vesnice Waldhufendorf, což byla forma středověkého vesnického osídlení mýtin v nízkých horských pásmech. Ale protože lánová vesnice Waldhufendorf má obdobné uspořádání, jako u pouličních vesnic Straßendorf, jen s tím rozdílem, že je zde pouze jedna řada domů, což neodpovídá rozložení obydlí v Náhlově, je tedy velmi pravděpodobné, že Náhlov vznikal živelně, neuspořádaně, a vznikal spíš jako hromadná, nebo také seskupená vesnice (Haufendorf). Odpovídá tomu i nepravidelný průběh ulic a cest, který je odvozen od neplánovitého osídlení. Farmy byly uspořádány nepravidelně, pozemky byly roztroušené i mimo obec v polích. Takovéto seskupené vesnice byly nejrozšířenější historickou formou osídlení obecně.
Při stanovení a rozdělování pozemků k obhospodařování v takovéto vesnici, obdržel každý selský dvůr pozemky, které tvořily jeden celek. Od první až k poslední parcele splývaly pozemky do jednoho kusu (ponejvíce pruhu) o výměře cca 10–20 ha. Tak mohla být prostřednictvím panské registratury stanovena přesná míra roboty, odvodů a daní. Pozemky byly určené částečně pro vymýcení na pastvu, či pěstování obilovin, a částečně jako lesní půda, pro lesní hospodaření. Obyvatelé a poddaní směli svůj přiřknutý pozemkový díl dědit, a dokonce i prodávat, ovšem se stanovenou mírou roboty a se stanovenými odvody.
Náhlov od svého založení využíval pro zásobování pitnou vodou silný pramen z Náhlovské hory (dnešní vrch Na Vyhlídce 454 m. n. m.), svedeným do dvou studní s okovy. Vodními káděmi a kbelíky se voda donášela do selských dvorů. Později bylo vystavěno jedenáct kulatých studní, 10–12 m hlubokých v jednotlivých selských dvorech, pro vlastní zásobení.
Obec Náhlov byla podřízena dvoru Medný (Mernai, Mednay), kde se shromažďovaly veškeré odvody, poplatky a služby.
O devět let později, na konci 14 století, v roce 1380, Náhlov a okolní statky spadající pod správu Jana III. z Vartenberka, jsou za věrné služby propůjčeny Herrmannu (Heřmanu) z Ralska a přidána mu byla ještě ves Polohlavy.
V okolí Náhlova a Dehtár byla na konci 14 století, také pálena smola, což dokládá značka na smolné peci (Paiufen, Paiufenteich).
To je z doby nejstarší vše. V příštím díle si napíšeme, jak to bylo za husitských válek a následných majetkových přesunů. A to i na sousedních panstvích, protože vývoj Náhlova úzce souvisel i s vývojem na okolních panstvích, na panství Děvínském a Mimoňském.
Článek je volně šiřitelný pod licencí CC BY-SA 3.0