Jak se lidé z českých zemí ocitli v Brazílii, a proč jsme na ně skoro zapomněli

Brazílie nepatří do obvyklé mapy českého 19. století. Když se mluví o vystěhovalectví z českých zemí, většině lidí automaticky naskočí Amerika severní, Vídeň, možná Halič, nebo Balkán. Jen málokdo si v té souvislosti představí Rio de Janiero, jižní brazilské kolonie nebo rodiny, které kdysi vyšly z Čech, Moravy, či Slezska a po několika generacích se v novém světě ztratily z našeho zorného pole. Přesto právě tam vedou stopy, které stojí za to znovu sledovat.

Na tomhle příběhu není nejzajímavější jen to, že se lidé z českých zemí do Brazílie opravdu dostávali. Ještě zajímavější je, proč o nich dnes víme tak málo. Důvod je prostý. V 19. století neodcházeli jako občané dnešní České republiky, nebo Čech, či Böhmen, a často ani ne jako Češi
v dnešním národním smyslu. Odcházeli jako obyvatelé habsburské monarchie, tedy Rakouska
a později Rakouska-Uherska. Mnozí z nich navíc byli německy mluvící a v Brazílii se proto podle řeči zařazovali do širšího proudu německé imigrace. Právě na to upozorňuje práce Petra Polakoviče, která se snaží z tohoto širšího rámce německy mluvících přistěhovalců vyčlenit osoby a rodiny s původem v českých zemích.

Vystěhovalectví „české“ a z „českých zemí“

Jazyková mapa českých zemí z roku 1855 jasně ukazuje důvod, proč je přesnější mluvit ne o „českém vystěhovalectví“ v úzkém slova smyslu, ale o vystěhovalectví z českých zemí. Ten rozdíl není slovíčkaření. Otevírá totiž úplně jiný pohled na minulost. Člověk mohl pocházet z Čech, mluvit německy, v úředních dokumentech vystupovat jako Rakušan a po příjezdu do Brazílie splynout s kolonií, kterou tamní úřady i místní vnímali podle řeči a prakticky i podle dokumentů, jako německou. Když pak po sto či sto padesáti letech někdo hledá „Čechy v Brazílii“, takovou stopu pak snadno mine. Ne proto, že by tam nebyla, ale proto, že je schovaná pod jiným jménem a jinou identitou.

To je úplně první a základní věc k rozlišení. Druhá, neméně důležitá věc je vysvětlit, proč právě Brazílie.

Brazilské proměny

Abychom pochopili, jak se taková cesta vůbec mohla otevřít, musíme se na chvíli zastavit u historie samotné Brazílie. Na počátku 19. století to nebyla jen vzdálená a nehybná kolonie na okraji světa. Roku 1808 sem před Napoleonem uprchl portugalský dvůr, usadil se v Riu de Janeiru a proměnil postavení celé země. Otevřené přístavy, vznik nových institucí, to vše rozšířilo správu i hospodářský význam Brazílie. Po osamostatnění Brazílie v roce 1822 a vzniku brazilského císařství, přišel začátek nového státu. Který potřeboval upevnit své území, správu, hospodářství i obyvatelstvo.

Právě v této proměně se skrývá první část odpovědi na otázku, proč právě Brazílie. Nová říše nehledala jen diplomatické uznání, ale i lidi. Vojáky, osadníky, řemeslníky, obchodníky a rodiny ochotné zapustit kořeny v málo osídlených oblastech. Pozdější evropská imigrace souvisela také s proměnami brazilského pracovního režimu a s dlouhým stínem otroctví. To se zrušilo až roku 1888. Brazílie tedy nebyla jen exotickou destinací na okraji evropské představivosti. Byla státem se svými zájmy a s vlastní představou o tom, koho chce přivést a kam ho usadit.

Německojazyčná imigrace

Jedním ze zásadních mezníků byl rok 1824, tradičně spojovaný se začátkem velké německy mluvící imigrace do Brazílie, zvlášť do jižní části země. Právě tehdy se otevírá prostor, v němž se později ztrácí i část stop lidí z českých zemí. Nově příchozí z habsburského prostoru, německy mluvící, usazení mezi německy mluvícími přistěhovalci v Rio Grande do Sul nebo Santa Catarině, po čase splynuli s „německou“ Brazílií. A tím se jejich původ v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku snadno rozmlžil. Ve své podstatě už jen fakt, že měli německy psané dokumenty, německy mluvili a vypluli například z Hamburgu, byl důvod k zařazení mezi Německou imigraci.

Tady je dobré rozbít i jeden častý stereotyp. Když se řekne vystěhovalectví do Jižní Ameriky, mnozí si představí jen chudé rolníky hledající půdu a poslední šanci. Tak jednoduché to ale nebylo. Podle Polakovičova pojetí bylo spektrum přistěhovalců přicházejících do Brazílie mnohem širší. Obchodníci, řemeslníci, vojáci, prostředníci a lidé, kteří se do Brazílie dostávali různými cestami a z různých důvodů. Už v samotném začátku tedy nejde o jeden jediný proud, ale o spletitou síť osobních a rodinných trajektorií a příběhů.

Detektivní seriál

Možná právě proto může být toto téma tak přitažlivé. Není to jen příběh odchodu přes oceán. Je to i příběh proměny identity a postupného zapomnění. Některé rodiny v Brazílii zakořenily, uspěly. Přizpůsobily se, změnily jazyk i prostředí a po několika generacích už o svém původu věděly jen málo, nebo vůbec nic. Jiné stopy zůstaly ukryté v matrikách, přístavních seznamech, pasech, rodinných archivech a místních kronikách. To, co dnes vypadá jako okrajové téma, je ve skutečnosti malá detektivka rozprostřená mezi střední Evropou a jižní Amerikou.

Tento seriál proto nehledá jen slavná jména, ani mechanicky nesčítá, kolik lidí z českých zemí do Brazílie odešlo. Důležitější bude něco jiného. Zjistit, kdo tito lidé byli, z jakého prostředí přicházeli, v jakých kategoriích byli vedeni. Jak se v Brazílii usazovali a proč po nich v našich dějinách zůstala tak nejasná stopa. Téma seriálu prolíná velké dějiny a drobné osudy, státní politiku a rodinnou paměť, české země, habsburskou monarchii a brazilské císařství.

Ještě před sledováním prvních konkrétních osudů, musíme lépe poznat samotnou zemi, která tyto lidi přitahovala. Brazílie první poloviny 19. století neplní jen úlohu tropické kulisy. To už jsme naznačili v tomto prvním dílu. Byla to říše ve zrodu, země obrovských vzdáleností, otrocké práce, nových ambicí a proměňujícího se vztahu k Evropě. A právě tam začne příště další část našeho příběhu.

-web-

Sdílet článek