Třetí díl našeho brazilského seriálu o emigraci do Brazílie v 19. století byl věnován Doně Leopoldině. Jak pro tehdejší Habsburskou monarchii, tak pro samotnou Brazílii velmi významné osobnosti. S dynastickým přesunem Dony Leopoldiny do Brazílie byla spojena rakouská expedice, na tehdejší dobu nevídaných rozměrů. Výsledky expedice můžeme v muzeích ve Vídni, Mnichově, Pise a Florencii vidět dodnes.
Na úvod
Rakouská expedice spojená s odjezdem arcivévodkyně Marie Leopoldiny do Brazílie byla vícevrstvým státně‑vědeckým podnikem. Začala 10. dubna 1817 vyplutím fregat Austria a Augusta z Terstu a v kolektivní podobě trvala zhruba do roku 1821. V širším kontextu ji badatelé sledují až do let 1835/36, protože Johann Natterer a jeho pomocník Dominik Sochor zůstali v Brazílii dlouhodobě. Organizátory byli císař František I., státní kancléř Metternich a ředitel dvorního přírodovědného kabinetu Karl Franz Anton von Schreibers. Formální instrukce kombinovaly vědecký sběr, disciplinární režim i hospodářská očekávání. Výprava shromažďovala rostliny, dřeva, minerály, zvířata a etnografka. Do Vídně přišlo přes 150 000 objektů a vznikly sbírky pod názvem „Brasilianum“.
Přírodovědné fondy jsou hlavně ve vídeňském Naturhistorisches Museum, etnografka ve Weltmuseum Wien, botanické položky v herbarizovaných souborech ve Vídni a duplikáty v dalších evropských herbářích. Nerakouské větve výpravy skončily především v Mnichově, Pise a Florencii. Současná historiografie zároveň upozorňuje, že sběr probíhal v koloniálně nerovných podmínkách a nelze jej redukovat pouze na čistou vědu.
Časové vymezení a pojmenování
V pramenech a literatuře se setkáváme s několika názvy, které je třeba rozlišit.
Habsburský portál používá pro událost roku 1817 název „Austrian expedition to Brazil“, či „Österreichische Brasilien‑Expedition“ a rámuje ji časově jako podnik let 1817–1821. Muzejní a historiografická literatura ale často mluví o letech 1817–1835 nebo 1817–1836, protože sleduje i Nattererovy pozdější cesty, repatriaci sbírek a administrativní dohasínání podniku.
Vedle toho existuje užší administrativní označení „k.k. Botschafts‑Expedition“, tedy císařsko‑královská vyslanecká expedice, které odkazuje na to, že vědecký podnik byl formálně svázán s Leopoldininým dynasticko‑diplomatickým přesunem do Ria.
Vnitřní organizace
Šlo o dvorský podnik Františka I. s politickým dohledem Metternicha a vědeckým projektováním Karla von Schreiberse, ředitele k. k. Hof‑Naturalienkabinetts. Habsburský portál shrnuje, že cílem bylo sbírat vzácná dřeva, zvířata, nerosty a rostliny a posílat je do Evropy. Vídeňská prezentace Naturhistorisches Museum dodává, že účastníci nebyli omezováni ani finančně, ani časově, což je na tehdejší expedice mimořádné.
Součástí vnitřních instrukcí byly kapitoly „Forschung und Disziplin“, „Aufgaben und Erwartungen“ a dokonce „Wissenschaftliche Beratung durch Blumenbach“, tedy i poradní role slavného přírodovědce Johanna Friedricha Blumenbacha.
Logistika a mandát
První, oficiálně doložená plavební větev vyrazila z Terstu. Habsburský obrazový záznam rozlišuje slavnostní odjezd 9. dubna 1817 a faktické vyplutí 10. dubna 1817. Obě fregaty dorazily do Ria 14. července 1817. Druhá, pozdější větev přepravy dorazila až na podzim: u Giuseppa Raddiho je výslovně doloženo, že odplul z Livorna 4. září 1817 na portugalské fregatě São Sebastião a do Ria dorazil 5. listopadu 1817. Přesné rozdělení všech osob mezi rakouské a portugalské lodě je v digitálně přístupných oficiálních zdrojích pouze částečně dohledatelné. Tam, kde jej nelze bezpečně rekonstruovat, uvádíme nespecifikováno.
Mandát nebyl čistě sběratelský. Novější provenienční výzkum Weltmusea ukazuje, že expedice dokumentovala i obchodní artikly a brazilské přírodní zdroje vhodné pro Evropu. Věda, reprezentace a hospodářský průzkum byly od počátku propojené. Rakouský státní archiv navíc zachoval celý spisový celek StK Brasilien 1–3, v němž figurují přípravné instrukce a zprávy vyslance hraběte Emmericha von Eltz o průběhu a nákladech podniku. To dobře ukazuje diplomaticko‑administrativní kontrolu expedice.
Účastníci
Počet účastníků se v literatuře liší podle toho, zda počítáme jen vědecko‑umělecké jádro expedice, nebo i širší Leopoldinin doprovod. Naturhistorisches Museum mluví o 14 přírodovědcích, zatímco širší akademické seznamy připojují i malíře, knihovníka a dvorské specialisty. Seznam níže tedy rozděluje účastníky na
- jádro expedice
- přidružené ne‑rakouské badatele
- širší dvorský doprovod
Jádro expedice
Johann Christian Mikan (1769 – 1844)
Profesor přírodopisu na Univerzitě v Praze, v expedici působil jako vedoucí botanik, zoolog, entomolog. Vrátil se roku 1818, publikoval Delectus florae et faunae Brasiliensis; v pramenech je uváděn jako jedna z hlavních tváří expedice.
Johann Baptist Emanuel Pohl (1782 – 1834)
Bohémský lékař a přírodovědec, mineralog, geolog a botanik. V literatuře navázán na pražské prostředí. V Brazílii působil mezi lety 1817–1821, po Mikanově návratu převzal i botanické úkoly. Po návratu kurátor ve vídeňském muzeálním prostředí. Autor Reise im Innern von Brasilien a Plantarum Brasiliae icones.
Johann Natterer (1787 – 1843)
Zaměstnanec k. k. Hof‑Naturalienkabinett, zoolog, preparátor, hlavní dlouhodobý sběratel. V Brazílii zůstal z účastníků nejdéle, celkem 18 let; jeho sběry tvoří základ velké části dnešních vídeňských zoologických a etnografických fondů.
Dominik Sochor (??? – 1826)
Spolupracovník Johanna Natterera, lovčí, asistent, preparátor. Zůstal s Nattererem po rozpuštění kolektivní fáze expedice; zemřel 1826 v Mato Grossu na horečku.
Heinrich Wilhelm Schott (1794 – 1865)
Císařský zahradník dvorních zahrad, v expedici působil jako botanik, specialista na živé rostliny. Po návratu pokračoval jako dvorní zahradník a od roku 1845 působil jako ředitel císařských zahrad v Schönbrunnu. Zakladatel moderní systematiky áronovitých rostlin.
Thomas Ender (1793 – 1875)
Akademie výtvarných umění ve Vídni. Vybrán Františkem I. V expedici působil jako oficiální krajinář a dokumentační malíř. V letech 1817–1818 vytvořil obrazovou dokumentaci Ria, São Paula a atlantského pobřeží, po návratu pokračoval jako významný krajinář.
Johann Buchberger (??? – 1821)
Malíř rostlin, v expedici působil jako výtvarník. Utrpěl vážný jezdecký úraz v Brazílii, jehož následkům podle pozdějších svědectví podlehl v roce 1821. Původně zastával klasifikační botanickou ilustraci.
Přidružení ne-rakouští přírodovědci a umělci
Johann Baptist von Spix (1781 – 1826)
Vyslán bavorským králem Maxmiliánem I. Josefem. První kurátor zoologie při Bavarian Academy, zoolog. V expedici působil jako zoolog. S Martiusem podnikl rozsáhlou cestu Brazílií 1817–1820. Výsledky se staly základem mnichovských sbírek a cestopisu Reise in Brasilien.
Carl Friedrich Philipp von Martius (1794 – 1868)
Vyslán Bavorskem, v expedici působil jako botanik. Po návratu kurátor botanické zahrady v Mnichově a později profesor. Hlavní figura monumentální Flora Brasiliensis.
Giuseppe Stefano Raddi (1770 – 1829)
Přidán s podporou toskánského velkovévody. V expedici působil jako botanik. Do Brazílie dorazil pozdější větví přes Livorno. Po návratu publikoval řadu zásadních děl o brazilské kryptogamické a cévnaté květeně; jeho sbírky jsou dnes hlavně v Pise a Florencii.
Širší Leopoldin doprovod
Rochus Schüch (1788 – 1844)
Bývalý učitel arcivévodkyně Dony Leopoldiny. V expedici působil jako knihovník, mineralog, vědecký poradce. V Brazílii se později etabloval jako technik a podnikatel, významný i pro rané hutnictví.
Johann Kammerlacher (??? – ???)
Osobní lékař Dony Leopoldiny, v některých seznamech zapsaný i jako ornitolog. Prokazatelně figuruje v širší misi a odevzdal po návratu sbírky do dvorního kabinetu.
Franz Josef Frühbeck (1795 – ???)
Krajinář a malíř v doprovodu. V novějších studiích vystupuje jako další malíř Leopoldininy cesty. Přesný rozsah jeho podílu na „jádru expedice“ je sporný.
G. K. Frick (??? – ???)
Malíř v doprovodu. Prokazatelně doložen v širším dvorském konvoji.
Itinerář expedice a chronologie
Kolektivní fáze začala v Terstu, první skupina dorazila do Ria v červenci 1817, pozdější větev v listopadu 1817. V roce 1818 následovaly krátké průzkumné cesty kolem Ria a směrem k São Paulu, pak se výprava rozpojila do samostatných tras Pohl–Schott–Natterer. První navrátilci odvezli do Evropy první velký transport sbírek. Natterer a Schott pak pokračovali samostatně až do poloviny 30. let 19 století.
09.04.1817 Terst
Pouze slavnostně zaznamenaný odjezd expedice. Ikonograficky doložen Passiho kolorovanou rytinou.
10.04.1817 Terst
Skutečné vyplutí fregat Austria a Augusta
14.07.1817 Rio de Janeiro
Připlutí první rakouské vědecké větve.
14.09.1817 – 05.11.1817 Livorno – Rio de Janeiro
Připlutí druhé Raddiho větve na São Sebastião
Listopad 1817 Rio de Janeiro a okolí
Po znovushledání účastníků začínají krátké lokální průzkumy před prvním odvozem materiálu.
Prosinec 1817 – leden 1818 Rio de Janeiro – São Paulo
Ender doprovází Spixe a Martiuse přes Mogi das Cruzes, Lorenu a další místa; pak se kvůli zdraví vrací.
10.06.1818 Rio de Janeiro – Evropa
Raddi odplouvá; stejným návratovým cyklem se vracejí i Mikan, Ender a Buchberger.
1818 – 1821 Rio de Janeiro, Minas Gerais, Goiás, Bahia, Paraíba/Paraibuna, Cantagalo, Macacu
Samostatné terénní cesty Pohla, Schotta a Natterera
1821 Vídeň
Vznik „Brasilianum“ jako zvláštního muzea pro výsledky výpravy.
1822 – 1835
Natterer a Sochor pokračují dlouhodobě do vnitrozemí
1835 – 1836 Vídeň
Návrat, uzavírání dlouhého cyklu expedice a přesun sbírek
Hlavní expediční trasy
Pro první průzkumnou fázi 1817–1818 jsou dnes nejlépe vizualizované Enderovy a Spixovsko‑Martiusovské cesty. Corcovado, Laranjeiras, Serra de Itaguaí, Mogi das Cruzes, Lorenu, Morro Formoso a cestu k Aldeia da Escada, tedy především prostor mezi Rio de Janeirem a São Paulem. Z týchž materiálů plyne, že Ender v lednu 1818 z terapeutických důvodů obrátil zpět, zatímco Spix a Martius pokračovali do Minas Gerais a dále do vnitrozemí.
Schottova trasa je v sekundární literatuře dochovaná zejména přes později otištěné deníky a citace. Pohyboval se z Ria do campos u řek Paraíba a Paraibuna, přes provincii Cantagalo a dále k Macacu a řece Macacu. Právě Schottova cesta ukazuje, že cílem rakouského jádra nebylo jen nasbírat herbář, ale také získávat živý rostlinný materiál pro císařské zahrady a budoucí aklimatizační kultury.
Pohl strávil v Brazílii čtyři roky a podle shrnutí novější literatury zkoumal především provincie Rio de Janeiro, Minas Gerais a Goiás, přičemž do jeho zájmu spadaly také Bahia a pobřežní oblasti kolem Ilha Grande. Zvláštní význam má u něj propojení mineralogie, geologie a botaniky, tedy přesně to, co bylo z hospodářského hlediska pro Vídeň nejzajímavější.
Nattererova trasa je nejdelší a zároveň nejméně sevřená do jednoho expedičního itineráře. Zůstal v Brazílii až do roku 1835, po roce 1822 šel do Mato Grossa, pak do amazonického prostoru a Rio Negra. Vytvořil síť sběru, která už přesahovala původní krátkou expedici. Právě proto se časové rozmezí 1817–1835 používá v dnešní historiografii mnohem častěji než kratší 1817–1821.
Cíle expedice, sbírky, publikace
Formální cíle byly už od počátku dvojí. Vědecké a utilitární. Habsburské zdroje mluví o sběru dřev, živočichů, rostlin a minerálů a o jejich odesílání do Evropy. Novější provenienční studium doplňuje, že výprava shromažďovala i obchodní a hospodářsky využitelné informace o brazilských zdrojích a zboží. Tím se rakouská expedice řadí k typickým raně devatenáctkovým vědecko‑státním podnikům, nikoli k čistě akademickým cestám.
Metodicky expedice kombinovala krátké výpady z pevné základny v Riu, delší suchozemské přesuny s mezkaři, a říční logistiku s lodivodem a veslaři. Dobový popis ze spřízněné bavorské větve ukazuje každodenní režim. Přes den se sbíralo a pozorovalo kolem trasy, večer se zapisovalo do deníků a sušily, balily a připravovaly se sběry. To je nejbližší dostupné svědectví o sdílené expediční praxi v rámci celého konvoje. Pro etnografické akvizice používali Natterer a Pohl často zprostředkování místních úředníků, pomocí výměnného obchodu s dary a alkoholem. Právě zde současný výzkum nejostřeji ukazuje koloniální mocenskou asymetrii.
Rozsah nasbíraného materiálu
Rakouská expedice celkem ve Vídni
Celkem více než 150000 objektů. Obrovský počet exponátů vedl ke zřízení muzea Brasilianum ve Vídni.
Johann Natterer
Savci 1146 exponátů, součást jeho mimořádně rozsáhlého zoologického fondu.
Ptáci 12293 exponátů, základ pozdější ornitologické exploatace.
Obojživelnící a plazi 1678 exponátů.
Ryby 1621 exponátů, dodnes podstatné pro vídeňskou rybí sbírku.
Hmyz 32825 exponátů, mimořádná entomologická složka.
Korýši, 409 exponátů
Lastury 951 exponátů
Měkkýši 73 exponátů
Parazitologické preparáty ve sklenicích 1729 exponátů, nečekaně silná helmintologická složka, souvisí i s Leopoldininým okolím.
Lebky 192 exponátů
Semena 242 exponátů
Vzorky dřeva 138 exponátů
Minerály 430 exponátů
Mince 216 exponátů.
Lebky, semena, vzorky dřeva, minerály, a mince ukazují přesah od zoologie k antropologii a hospodářským zdrojům.
Nattererova etnografická sbírka, obsahující 2215 inventárních čísel, je Weltmuseem označena za největší soubor svého druhu z první poloviny 19. století. Jiné současné popularizační shrnutí mluví o více než 1 800 předmětech, což odráží rozdíl mezi objekty a inventárními čísly.
Giuseppe Raddi
Rostliny 3000 – 4000 exponátů
Hmyz 2230 exponátů
Plazi 49 exponátů
Minerály 65 exponátů
Semena 340 exponátů
Sbíral hlavně v okolí Ria, jako jediný Ital trpěl nedostatkem asistentů a financí.
Johann Emanuel Pohl
Minerály a botanika. Tisíce rostlin, přesný počet se v dostupných oficiálních webech liší. Jedno shrnutí uvádí asi 4 000 rostlinných exemplářů.
Hlavní publikace a digitální zdroje
Následující výběr upřednostňuje digitálně dostupné originály nebo oficiální bibliografické uzly:
Karl von Schreibers (ed.)
1820 – 1822 Nachrichten von den kaiserl. österreichischen Naturforschern in Brasilien und den Resultaten ihrer Betriebsamkeit
Oficiální tisk z diplomatických relací, zpráv a dopisů badatelů. Základní primární zdroj pro první fáze expedice
Johann Christian Mikan
1820 – 1825 Delectus florae et faunae Brasiliensis
Raná obrazová a textová syntéza sběrů; BHL uvádí čtyři části a 24 obrazových tabulí. BHL
Johann Baptist Emanuel Pohl
1832 – 1837 Reise im Innern von Brasilien.
Cestopisný a přírodovědný výstup z Pohlových tras Internet Archive
1827 – 1831 Plantarum Brasiliae icones et descriptiones hactenus ineditae.
Obrazová a taxonomická botanická publikace BHL item 9622
Giuseppe Stefano Raddi
1819 – 1825 Synopsis Filicum Brasiliensium; Crittogame Brasiliane; Agrostografia Brasiliensis; Plantarum Brasiliensium Nova Genera.
Toskánské zpracování brazilských kryptogamů, travin a nových rodů. Přehled prací v kurátorské syntéze CRIA: Google Arts story
August von Pelzeln podle Nattererových sběrů
1871 Zur Ornithologie Brasiliens. Resultate von Johann Natterers Reisen in den Jahren 1817 bis 1835.
Základní posthumní ornitologické exploatace Nattererova materiálu BHL item 21811 / MDZ
1883 Brasilianische Säugethiere. Resultate von Johann Natterer’s Reisen in den Jahren 1817 bis 1835.
Katalog savčí složky Nattererovy sbírky BHL bibliography / Google Books
Umělecká produkce a osud sbírek
Nejslavnějším obrazovým výsledkem rakouské větve jsou akvarely Thomase Endera. Habsburský portál je charakterizuje jako jeden z nejkrásnějších ucelených souborů biedermeierovských akvarelů a lokalizuje je do Kupferstichkabinett der Akademie der bildenden Kunste Wien. Z Google Arts zároveň vyplývá, že řada Enderových brazilských listů vstoupila do cestovního alba, které roku 1937 získala Biblioteca Nacional do Rio de Janeiro. Tyto práce byly následně využity jako obrazové předlohy pro první svazek Flora Brasiliensis: v části Tabulae Physiognomicae je podle tamního shrnutí 59 litografií, z nichž část vznikla právě podle Enderových akvarelů.
Vedle Endera je důležitý i tištěný obrazový korpus kolem Mikana. BHL u Delectus florae et faunae Brasiliensis uvádí, že kniha vycházela 1820–1825 ve Vídni a že na ní spolupracovali Wilhelm Sandler a Johann Knapp. V BHL je zároveň vedena jako public domain. Což znamená, že pokud je třeba rychle pracovat s expediční ikonografií bez právních komplikací, právě Mikanův Delectus patří k nejbezpečnějším digitálním zdrojům.
Osud fyzických sbírek lze dnes sledovat poměrně přesně. Podle Naturhistorisches Museum bylo do Vídně zasláno více než 150 000 objektů, pro něž bylo roku 1821 zřízeno zvláštní Brasilianum. Roku 1835 bylo toto muzeum zrušeno a většina fondu přešla do VereinigteNaturaliencabinete, předchůdce dnešního NHM Wien. Etnografická část byla později, roku 1928, vyčleněna do dnešního Weltmuseum Wien. Tím vznikly dvě stěžejní dědické instituce expedice. NHM pro přírodniny a Weltmuseum pro etnografika.
Botanický materiál je dnes rozprostřený více. Virtuální herbář BGBM u Pohlova profilu potvrzuje exempláře v Naturhistorisches Museum Wien pod identifikátorem W, Herbarium University of Vienna pod identifikátorem WU, dále v Berlíně, Grazu, Jeně, Meise a Praze. Stránka zároveň nabízí konkrétní stabilní identifikátory, například B100248841 (Vellozia minima Pohl), B100367062 a B100167923 v berlínském herbáři. Samotné NHM Wien připomíná, že herbář W dnes čítá asi 5,5 milionu exemplářů, i když jedna šestina fondu byla během druhé světové války zničena. U Schotta je situace obzvlášť důležitá. Jeho vlastní vídeňský herbář o 1 379 exemplářích byl v roce 1945 zničen požárem, avšak 3 400 detailních kreseb k Icones Aroidearum přežilo v NHM a další exempláře zůstaly jinde, zejména v Budapešti.
Dnešní reprezentativní exempláře
Weltmuseum Wien
Žezlo Munduruku z Nattererovy sbírky, identifikátor Inv. 1250. Online objekt s jasně uvedeným inventárním číslem, kulturou i proveniencí.
Herbarium Berolinense (BGBM)
Vellozia minima Pohl, identifikátor B100248841. Stabilní identifikátor v Pohlově personálním profilu.
Gymnopogon laevis var. Pluriflorus, identifikátor B100367062. Další doložený Pohlův herbářový záznam.
Paspalum maculosum, identifikátor B100167923. Příklad evropského rozptylu duplikátů expedice.
Právní režim digitálních obrazů se liší podle instituce. BHL u Mikanova Delectus uvádí public domain. ÖNB na své obecné stránce používání výslovně píše, že u svých online digitálních kopií neuplatňuje žádná vlastní další uživatelská práva. Naproti tomu Weltmuseum Wien u jednotlivých objektů dovoluje přímé stažení snímku pro soukromé účely, ale pro akademické či komerční použití vyžaduje separátní žádost.
Politický kontext a logistika
Politickým pozadím expedice byla sňatková aliance Habsburků s portugalsko‑brazilským dvorem. Rakouská výprava byla organizačně připojena k přesunu Leopoldiny a vstupovala do Brazílie v okamžiku, kdy se země po přesunu portugalského dvora do Ria rychle proměňovala. Pozdější nezávislost roku 1822 proto expedici zastihla uprostřed běhu a proměnila i její interpretační rámec. Nešlo už o cestu do kolonie, nýbrž do monarchického státního útvaru směřujícího k samostatnosti.
Logisticky byla expedice náročná a opírala se o dlouhé sítě podpory. Státní archiv dokládá rakouský diplomatický dohled pomocí instrukcí, relací a nákladových spisů. V Brazílii pak hrála velkou roli síť místních prostředníků. Zvláštní místo měla Fazenda Mandioca barona Langsdorffa, která fungovala jako uzel evropských přírodovědců v okolí Ria. Ender se tam po kolapsu zotavoval a Raddi tam i v jejím okolí sbíral. Pro suchozemské přesuny byli nezbytní mezkaři a průvodci, pro říční úseky lodivodi a veslaři. Bez této místní infrastruktury by výprava nefungovala.
Incidenty a historiografie
Expedice provázely i ztráty a nehody. Hned na transatlantické plavbě utrpěly lodě poškození a příjezd se protáhl. Johann Buchberger prodělal těžký úraz po pádu z muly na větev, která mu probodla břicho; nikdy se zcela nezotavil. Thomas Ender se v tropickém klimatu fyzicky zhroutil a musel z terénu předčasně ustoupit. Dominik Sochor pak roku 1826 zemřel v Mato Grossu na horečku. K tomu přistupují pozdější ztráty ve sbírkách: Schottův herbář a velká část vídeňského botanického fondu byly poškozeny požáry a válkou.
Současná historiografie už rakouskou expedici nečte jen jako triumf vědy. Provenienční a muzeologické studie výslovně upozorňují, že etnografické akvizice byly často získávány v prostředí koloniální nadvlády, úředního nátlaku a asymetrického barteru. Natterer dokonce ve svých písemnostech žádal o předměty a lebky z trestných výprav. Zároveň ale není přesné všechny účastníky homogenizovat.
Nattererovo utilitární využíváním koloniality a Pohlova kritika portugalské společnosti ve vnitrozemí i jeho větší empatie k domorodému odporu ukazují ambivalenci, pro dnešní interpretaci expedice zásadní.
Sekundární literatura
Nejpevnější osu dnešního bádání tvoří práce Christy Riedl‑Dorn, Kurta Schmutzera, Claudie Augustat, Christiana Feesta a Roberta Fin Steinleho.
NHM Wien s bibliografií Christy Riedl‑Dorn uvádí jak její starší knihu Johann Natterer und die österreichische Brasilienexpedition, tak novější syntézu Austrian Naturalists in Brazil a svazek Botânica Imperial no Brasil / Imperial Botany in Brazil.
OEAW zpřístupňuje Schmutzerovu monografii Der Liebe zur Naturgeschichte halber, která je dosud nejdůležitějším biograficko‑expedičním rozborem Nattererovy dráhy.
K etnografii jsou klíčové práce Augustat a Feesta, zejména kolem výstavního katalogu Jenseits von Brasilien a článku The Ethnographic Collection of Johann Natterer and the Other Austrian Naturalists in Brazil.
V němčině a portugalštině je tedy literatura velmi silná, v češtině se ve veřejně dohledatelném digitálním prostoru se objevují hlavně biografické vstupy k Pohlovi a Mikanovi a popularizační texty, zatímco samostatná moderní odborná česká monografie o expedici zatím neexistuje.
Doporučené online archivy k dalšímu studiu
Obrazy a obrazové soubory
- Giovanni Passi: odjezd fregat Austria a Augusta z Terstu — ikonický odjezdový obraz; stránka uvádí kredit ÖNB, samotná rytina je historický materiál.
- Thomas Ender — příběh a soubor brazilských akvarelů — nejrychlejší vstup do Enderovy vizuální Brazílie 1817–1818.
- BHL: Delectus florae et faunae Brasiliensis — Mikanovy tabule, výslovně označené jako public domain.
- Weltmuseum Wien: žezlo Munduruku, inv. 1250 — příklad nattererovské etnografiky s online metadaty; obraz pro soukromé užití, vědecké užití na žádost.
Archivy a digitální repozitáře
- Österreichisches Staatsarchiv – Archivinformationssystem — hledejte spisovou skupinu StK Brasilien 1–3.
- Austriaca / OEAW: Der Liebe zur Naturgeschichte halber — nejlepší digitální „rozcestník“ ke kapitálové sekundární literatuře.
- Digital BVB: Nachrichten von den kaiserl. österreichischen Naturforschern in Brasilien — základní primární tisk.
- Internet Archive: Pohl, Reise im Innern von Brasilien — zásadní cestopis v digitální podobě.
- Virtual Herbaria / CETAF: profil Johanna B. E. Pohla — propojení osobních dat, publikací a konkrétních herbářových identifikátorů.
- BHL: Zur Ornithologie Brasiliens — klíčové zpracování Nattererových ptáků.
- NHM Wien – Department of Botany — institucionální kontext dnešního uložení botanických fondů.
- Österreichische Nationalbibliothek – podmínky užití digitálních kopií — důležité pro právní režim obrazových reprodukcí.
Závěrem
Expedice doprovázející Leopoldinu byla současně dynastickým ceremoniálem, vědeckým sběrem, hospodářským průzkumem, muzeotvorným projektem a koloniálně propletenou operací. Právě tato mnohovrstevnatost vysvětluje, proč je dodnes tak důležitá pro rakouské, brazilské i středoevropské dějiny vědy.
-web-